Biatlonistka

21. Stíhací závod juniorek

Píp

Odpíchla jsem se, co to šlo, abych nabrala rychlost a po několika sekundách jsem přešla do konstantního tempa. Hlavně nepřepálit start. To by ve stíhačce byla moje smrt.

Švýcarku jsem měla na dohled, což bylo fajn, že jsem svoje tempo měla podle čeho orientovat. Kluci na mě křičeli, že tempo dobrý a ať neblázním, tak jsem se na švýcarku dotáhla, ale nepředjela jí. Jenže se to nedalo vydržet, asi jí jely hůř lyže. Z kopce jsem jí to tam zkusila poslat zprava. Docela se mi to povedlo, akorát mi sníh sebral pravou lyži, takže jsem málem hodila tygra. Měla jsem štěstí, že jsem to ustála a i přes tu komplikaci jsem k třetímu stoupání přibruslila před Švýcarkou. Domácí atletka za mnou znamela hluk na střelnici, takže jsem se snažila představit si, že mám v uších špunty a neslyším nic.

Terče jsem vybílila. Rychlostně sice žádný zázrak, ale Švýcarka nebyla rychlejší. Dokonce se nám povedlo udržet optický kontakt s Bulharkou, takže se to ve mě splašilo a chtěla jsem jí dohnat.

Druhé kolo bylo docela dobré. Samozřejmě taky proto, že jsem věděla, že mě čeká ještě jedna ležka. Která je míň hrůznostrašná než stojka. Namísto abychom však Bulharku dohnaly, stalo se, že Bulharka předběhla Lisbet. Na druhé střílení v leže jsem přijížděla čtvrtá, přišlo mi, že jsem Švýcarce cukla.

Střelba už nebyla tak slavná jako na první ležce. Minula jsem poslední terč, Lisbet taky chybovala a tak jsme pospíchaly na trestné kolo. Ruska, Bulharka i Švýcarka neminuly. To mě dost štvalo, protože nám cukly. Za Lisbet se běželo parádně, krásně jsme se sesynchronizovaly. Nasadily jsme lehce vražedné tempo, abychom ty vpředu dohnaly.

Vzpomněla jsem si na trenérova slova. Nezblázni v první kolech. No, tak promiň trenére.

Před druhým stoupáním jsem zahlédla stín za sebou a zjistila, že mám v zádech Svenju. Huh, ta se tedy taky nešetřila. Určitě střílela čistě. Když jsme do třetice přijely na střelnici, zdálo se, že Lisbet se na Švýcarku podařilo přisát.

Snažila jsem se dělat hluchou, protože jsem byla dost při smyslech a vyhecovaná. Na tribunách to hlučelo. Radši bych se nepokoušela tu hlukovou nálož měřit v decibelech. Příprava a nádech.

První rána - čistě, druhá - chyba. Ignoruju to, dýchám. Třetí - chyba. Fuck, je to tím větrem? Hodím oko po vlajkách, stále se trochu třepotají, ale nic světoborného. Koukám opět do mířidel. Čtvrtá - čistě, pátá - čistě. To by šlo, ale ztratila jsem hrozně času tím očumováním.

Jedu na dvě trestná a koukám, že kroužím hned za Svenjou. Když já svá dvě trestná kola obkroužím, vidím, že Svenja jede ještě jedno navíc. Chudák.

Vůbec nevím jak si stojím. Nejsem zvyklá si na to dávat pozor, protože obvykle moje umístění není moc relevantní. Tak na to prostě šlapu, v zorném poli před sebou rozeznávám německou kombinézu.

Pak moje uši rozpoznaly norštinu a pomalu jsem tu bublinu, kterou jsem se pokusila vytvořit, nechala zmizet.

"Pojď pojď pojď," myslím, že je to servisák, "přidej trošku! Pojď!"

Mám tik reagovat na takový pokřik jako pes na hozený klacek. Takže jsem při těch slovech vyrazila rychleji a držela nový rytmus. Kolikátá jsem, že mi radí přidat? Stehna mě už pálí jako čert, ale běžím na automat. Pod druhým stoupáním zase uslyším norštinu.

"Jeď! Jeď! Jeď!" rozeznávám Mikaelův řev, "seš jedenáctá, ztrácíš deset sekund na desátý. Pojď, pojď, pojď!"

Wow, moment, co to říkal? Moje mozkové buňky potřebují čas po celé stoupání, než si srovnám, co přesně za informaci jsem dostala. Trenér mi diktuje chvíli tempo a to mě znovu nakopne. Bolest v nohách mě trochu omračuje, ale snažím se to ignorovat.

Jak začíná sjezd, rozkoukávám se a rozeznávám před sebou tu Němku, zdá se mi, že jsem snad náskok stáhla. Anebo to ona jen zpomalila?

Hulákání diváků slyším jako z velké dálky. Příprava na střelbu. Prodýchávám a jako v tunelu zírám na těch pět bílých kulatých nesmyslů, které musím trefit. Naposled nadechnout. Už nestihnu zareagovat, když se vítr trochu stočí po střelnici a pink!

Terč nezbělá. Dýchám, kontroluji, všechno při starým. Další terče trefím.

Moc tomu nevěřím, takže když sbírám hole, ještě se otočím a kontroluju, že jsem chybovala vážně jen jednou. S jednou chybou se dá, běžím trestné a pak... Poslední kolo! Tempo.

Bruslíme ve skupince čtyři holky Švédka, Francouzka, Němka a já. Při stoupání skoro vjedu na lyže Francouzce, tak beru stopu vedle ní. Ale je to držák. Němka odpadává, ještě se drží Švédka. Pomalu přestávám vidět jasně, ale naštěstí to netrvá dlouho a jsme na vrchu stoupání.

Soustředím se už jen na dýchání, protože cítím, že se mi zamlžil mozek. Na další úvahy nezbývá síla. Moje nohy a paže fungují automaticky.

"Makej, Emi! Běžíte o sedmý místo! Pojď!"

Mikael! Pádluju co to jde. Bolí to. Ale rvu to tam, myšlenky nestíhají. Co to říkal? O sedmý. To není možný?! Tempo. Tempo! Doufám, že nepadnu na hubu a makám co to jde.

Norština?

"Dělej, dělej, jsi osmá, musíš jí předjet před sjezdem! Pojď!"

Huh, tohle je poslední stoupání, pak táhlá rovina a ... Sjezd!! Nesmím povolit. Svaly pálí, ale vím, že už jen kousíček! V cestě se nám občas motají holky, kterým dáváme kolo.

Hned jak to jde jedu jedna jedna, bruslím a pak zapojím paže a hole. Jedu na autopilot, mám pocit, že přestávám vidět, slyšet i cítít bolest. Při sjezdu se mi trošku rozsvítí a když najíždím na cílovou rovinkou, registruju pouze, že vedle mě jedna ze závodnic taky dává do sprintu na posledních metrech všechno. Vím jen, že teď nebo nikdy. Tlačím špičku levé boty vpřed k cíli a doufám, že mám delší palec u nohy.

Když v cíli brzdím, padám nosem přímo do sněhu a mám na chvíli černo před očima. Někdo mi odepnul lyže a mluví na mě, ale nejsem si jistá, jestli vůbec mluví norsky. Po desítkách sekund zkouším zvednout hlavu a vidím vedle sebe Lisbet, drží moje lyže.

"Seš sedmá, Emilie!" křičí mi Lisbet rovnou do obličeje, abych to konečně pochopila.

Dokázala jsem to! Překonala jsem ten řetězec nepovedených závodů, a na mistrovství světa ukázala, že nepatřím na chvost! Směju se, protože mi spadl kámen ze srdce. Konečně se mi to povedlo. Lisbet mě jistí pod paží a vede mě z cílového prostoru.

Zatímco kolem mě štěbetají a hodnotí mojí střelbu a běh, jen přikyvuju, usmívám se jak měsíček na hnoji a registruju jen část. Všichni mě objímají a já mám opět dojem jako bych vyhrála medaili. Dosáhla jsem výsledku nad své poměry. Né nad ty norské, samozřejmě. Ale myslím, že jsem překonala sama sebe.

"Lisbet je zase druhá," vysvětluje mi Ingrid, protože jsem displej nekontrolovala. "Já jsem patnáctá, už jsem ty chyby nedohnala."

"To mě mrzí, začala jsi fakt výborně!" vzpomenu si, že nás v polovině závodu doběhla. Rozhlížím se, jestli někde zahlídnu svojí rodinu a než si jich všimnu, upoutá mou pozornost ramenatý blonďák v reprezentační bundě, který jde naším směrem s dalšími čtyřmi kluky. Když si všimne, že ho sleduju, udělá rukou gesto chapeau, klobouček.

Během chvíle mě sevře v medvědím objetí.