Biatlonistka

4. Svědkem vlastního posudku

Není to tak dlouho, co trenér poprosil mojí matku, aby za ním přišla po mém tréninku. Nebylo to nic výjimečného, občas se stávalo, že trenér chtěl promluvit s některým z rodičů. Máma dorazila na stadion, když nám končil trénink, takže nás ještě chvilku sledovala. Pak jsme se pozdravily, já šla do šaten a ona za trenérem do společenské místnosti, kde v tu dobu nikdo nebyl.

Byla jsem na stadionu svým autem, takže jsem na ní nemusela čekat. Po převléknutí jsem chtěla vyrazit směrem na parkoviště, ale na chodbě jsem si to rozmyslela. Jak asi o mně trenér mluví, když u toho nejsem? Máma mi určitě neřekne všechno. A pokud ano, tak né slovo od slova.
Na chodbě zrovna nikdo nebyl, takže jsem se otočila na podpatku a tiše vyrazila ke společenské místnosti.

Za dveřmi se poslouchat nemá, ale co už. Potichu jsem se přikradla ke dveřím a rozhlížela se, jestli někdo nejde. To by byl trapas, nechat se načapat.

,,...v Lenzerheide potvrdí, tak ji na Evropu doporučím."

,,To by bylo skvělé!" poznala jsem matky jasný hlas plný optimismu a naděje. Domyslela jsem si, že trenér mluví o mistrovství Evropy, dospěláckém, které se má konat na konci února. ,,Přeci je vidět, že na to má. Určitě chybu neuděláš, když ji doporučíš."

,,No," trenér mluvil klidným, tlumeným hlasem, takže mu přes dveře nebylo rozumět všechno. ,,To je pravda, ale tohle rozhodnutí nezáleží jenom na mně."

,,Nevím už, jak bych mohla pomoci," přiznala máma. Z tohohle mě píchlo u srdce. Máma byla ochotná udělat téměř vše, aby mi pomohla dosáhnout všeho po čem toužím.

Do blízkosti Lillehammeru jsme se přestěhovali kvůli mně. Koupili mi s tátou auto, abych mohla jezdit na tréninky kdykoliv potřebuji. Přizpůsobila jídelníček. A hlavně pro mě má vždy milá slova plná chvály a povzbuzení.

,,Proto mě napadlo, že by jí mohl pomoci profesionál. Ale samozřejmě chápu, že si to nemůžete dovolit. A ani to v jejím věku není úplně obvyklé, řešit to takhle. Myslím, že prostě jen potřebuje čas a všechno si sama srovnat v hlavě. Myslím, že stojí v cestě sama sobě. Je hrozně cílevědomá a sama sebe vystavuje přílišnému nátlaku."

,,To ano, chce mezi nejlepší. Samozřejmě... že finance jsou jedním z důvodů, proč jsem ten návrh zavrhla. Ale zároveň jsem přesvědčená, že není typ u kterého by to fungovalo," protestovala jemně máma. Její mínění mě trochu překvapilo, ona věřila v psychologii a duševno.

,,V takovém případě je ale potřeba nejen spolupracovat, ale otevřít se a věřit v úspěch terapie. Spoustě sportovců to pomohlo."

,,To je jistě pravda."

,,No, na to už teď před mistrovstvím stejně nezbývá čas," nebyla jsem si jistá, ale zdálo se mi, že se trenér chystá rozhovor ukončit a taky mi došlo, že bych měla zmizet, než se otevřou dveře.

Chvátala jsem k autu přes parkoviště, na kterém už nestála skoro žádná auta. S návrhem zkusit sportovního psychologa přišla máma docela nedávno. Jak to může být dlouho? Před dvěma měsíci? Jednou doma docela nenápadně tohle téma nakousla a asi zjišťovala mojí reakci. Už si nevzpomínám přesně, co jsem jí na ten nápad řekla. Myslím, že jsem se zasmála a nebrala ji vážně.

Teď vím, že s tím přišla po konzultaci s trenérem. Skvělý. Znamená to, že se o mě trenér zajímá víc, než jsem si myslela? Možná jsem si jeho postoj ke mě špatně vysvětlila, když jsem předpokládala, že už ztratil trpělivost a vzdal to se mnou. Asi mi jen dával prostor, abych si našla vlastní cestu. Vypadá to, že u mně vidí jasný psychický blok a snaží se to řešit. To může znamenat jediné. Doopravdy věří v můj potenciál!