𝐭𝐡𝐞 𝐡𝐞𝐚𝐭𝐢𝐧𝐠 𝐜𝐡𝐚𝐭 | brian may

twenty - seven

camila's pov

Pára z čerstvě udělaného čaje pomalu stoupala k mému červenému obličeji. Vzala jsem ho do rukou a začala na něj zlehka foukat, jako jsem to dělala pokaždé. John, který seděl naproti mně, udělal to samé.

Pár dnů zpátky přišel John k mému prahu s otázkou, zda-li bych nechtěla někdy někam zajít. Samozřejmě jsem souhlasila a tak jsme se domluvili, že se sejdeme dnešní odpoledne ve známé čajovně. Celé to bylo velmi příjemné, John byl naprosto úžasný a já se po celou dobu nemohla přestat usmívat. Oba jsme byli tak jiní, ale stále jsme si rozuměli, jako když jsme byli malé tiché děti. Nyní už jsme však tak tišší nebyli, což postřehli i ostatní lidé v čajovně. Při vyprávění našich vtipných historek jsme se přeci nemohli nesmát!  

Bylo to opravdu krásné odpoledne. Když jsme přicházeli k mému domu, svítilo nám slunce na naše veselé obličeje.  

Čaj s Johnem však nebyla jediná věc, která mi dnes pozvedla náladu až k nebesům. Při dějinách na mě čekal vzkaz. Vzkaz, který jsem neočekávala a kvůli kterému jsem pravděpodobně prodělala menší infarkt.  
Pozvánka na ples od neznámého studenta byla opravdovým šokem. Opravdovým hezkým a zároveň děsivým šokem. Přestože jsme si takhle dopisovali už skoro tři čtvrtě roku a já měla pocit, že toho člověka „doopravdy“ znám, velmi jsem znejistila. Na jednu stranu jsem se podobného okamžiku nemohla dočkat už od prvních pár zpráv, na stranu druhou tu byly pochyby, které mě pronásledovaly už od samého začátku. Co když to je jen stupidní žert? Co když kývnu a místo chytrého a vtipného kluka tam budou nějací idioti, kteří se mi vysmějí do obličeje. Proč by však někdo něco takového dělal, strávil tolik času touhle „hrou“?
A tak přestože jsem byla ze začátku šťastná, nepříjemné myšlenky v ten moment zvítězily. Rozhodla jsem se tedy pro věc, kterou jsem asi měla udělat už dávno. Říct o klukovi z topení Charlesovi.

Udělala jsem to hned další den.

„Um, Charlesi?“ začala jsem, když jsme spolu seděli venku na lavičkách a vytahovali z tašek naše obědy.

„Jo?“

„Mohla bych se tě zeptat na tvůj názor ohledně jedné… situace?“ Poznal, že jsem nervózní, to mi bylo jasné.

„No samozřejmě. Jsem teda překvapen,“ pousmál se, „tohle se tak často neděje, ale jen do toho.“

Hluboce jsem se nadechla. „No, takhle…“

Vše jsem mu vysvětlila, od úplného počátku až po nejnovější plesovou událost.  

„Tyvole,“ řekl poté, co jsem dokončila svůj monolog. Hned na to se rozesmál. „Tak teď jsem překvapen ještě víc!“

Smála jsem se s ním. Docházelo mi jak absurdně musím znít.

„Můj názor je, že je to opravdu šílený. Jako fakt! No a proto bys to pozvání měla přijmout. Jestli chceš, tak tam půjdu s tebou. Jako ochranka.“

Byla jsem za jeho slova i nabídku vděčná. Sama jsem si říkala jaká škoda by byla, kdybych nepoznala toho, který mě tak zaujal, a to jen kvůli vlastnímu strachu. Potřebovala jsem jen utvrdit v tom, že nejsem úplný blázen.

Obejmula jsem ho. „Děkuju.“

„Není za co, Lyr,“ opětoval mi objetí s o mnoho větší vervou.

„Ještě mám jeden dotaz.“

„Povídej,“ vybídla jsem ho.

„Kdo si myslíš, že to je?“

Tahle otázka mi v hlavě zůstala ještě dlouho poté, co byla vyslovena. Pokládala jsem si ji už několikrát, ale slyšet to nahlas bylo něco úplně jiného. Abych byla upřímná, nikdo mě nenapadal. Nebavila jsem se zde s tolika lidmi, ještě k tomu s čtvrťáky, abych věděla jaký mají charakter nebo o co se zajímají, nebo jaký mají humor, nebo kde sedí při dějinách… Nevěděla jsem v podstatě o nikom nic. A poprvé jsem toho litovala. Teď už však nebyl čas na nějaké pátrání. Ples už ťukal na dveře, a proto jsem hlavně musela co nejdříve odpovědět.

Další dějiny, které byly ke konci týdne, jsem tedy neváhala.

,,Kde se sejdeme?“