𝐭𝐡𝐞 𝐡𝐞𝐚𝐭𝐢𝐧𝐠 𝐜𝐡𝐚𝐭 | brian may

six

brian's pov

,,Takže, jaké je tvoje jméno?" Optal jsem se zamlklého vysokého kluka stojícího před námi. Vypadal poměrně nervózně a tak jsem se mu snažil ulehčit situaci alespoň tím, že jsem zahájil konverzaci jako první.

,,Andrew." Zamumlal. Nejspíš to ale nemělo nijak velký účinek.
Pořád se lehce třásl a bez mého pobídnutí dál nepokračoval.

,,Těší mě Andrew, já jsem Brian a tohle je Roger, ale potřeboval bych znát tvoje celé jméno, abych si tě mohl zapsat." Podíval jsem se do papírů ležících na dřevěné desce lavice. Byl to již pátý uchazeč na místo baskytaristy, ale ani z něj (jako z těch předchozích čtyř) nesršela ta energie, kterou jsme s Rogem hledali.
On vlastně nevyzařoval vůbec žádnou energii spíš jenom strach.
Ovšem nebyl bych to já, kdybych mu i nadále nedával šanci nás překvapit.
Stojím si totiž za tím, že vždy nemůžeme dát na první dojem.

,,Collins."

,,Výborně, támhle je basa." Řekl téměř s nezájmem Roger sedící vedle mě a dál si otráveně pohrával s tužkou mezi prsty.

Andrew, jak jsme zjistili, že se hoch jmenuje, přešel plaše místnost, vzal si do rukou basu a spustil proud pár ne moc záživných tónů
Zklamaně jsem si povzdechl a k jeho jménu si udělal jeden malý křížek.
Poté jsem se podíval na Rogera, který se ani neobtěžoval zvednout pohled k mladíkovi hrajícímu na kytaru, čímž mi dost jasně naznačoval svůj nezájem.

,,Dobře, stop!" Křikl jsem, načež hlas strun utichl a pohled dvou vystrašených očí se na mě upřel ještě o něco víc.
,,Zkusíme to jinak." Drknul jsem loktem do Rogera a vstal od stolu.
,,Hrát očividně umíš, ale to co hraješ není moc..no...zrovna...dechberoucí, tak vyzkoušíme jestli se dobře sehraješ." Sáhnul jsem po svojí kytaře a ještě jednou pobídl znuděného blonďáka, aby usedl za svoje bicí, což k mému překvapení udělal bez řečí.
Začal jsem tedy brnkat první melodii, která mě zrovna napadla.
Roger se ke mně po pár vteřinách přidal poměrně hlasitými údery do bubnů, ale Andrew jen nehybně stál a pozoroval nás.
Vypadal opravdu zamyšleně, jakoby si vybíral přesně ten správný okamžik, kdy zasáhnout, ale to se mi nejspíš jen zdálo, jelikož se ani po dvou minutách nepohnul.

Podíval jsem se na Rogera a tím mu dal znamení aby přestal hrát.
,,Huh, dobře takže, děje se něco? Proč jsi se nepřidal? Dali jsme ti spoustu času." Zeptal jsem se Andrewa postávajícího opodál.

,,No já-... Nevím jak se mám přida- "

,,Pak je nám líto, ale oznamujeme ti, že tě nebereme, dveře snad víš kde jsou." Prsknul protivně Rog, načež já ho zpražil pohledem.

,,Opravdu je nám to líto, jenže hledáme něco trošku jiného, ale určitě to s hraním nevzdávej." Přešel jsem ke stolu a u jeho jména si nakreslil i druhý křížek.
Svůj pohled jsem poté opět zvedl směrech ke chlapci, ale zahlédl jsem jen zavírající se dveře.
,,To snad nebylo nutný..." Svraštil jsem obočí.

,,Možná ne, ale mě už to nebaví. Všichni jsou úplně mimo, nebo z většiny leví." Zhodnotil stručně dnešní uchazeče a naštvaně prásknul paličkou do jednoho z bubnů.
Jeho chování jsem jako obvykle zrovna nepodporoval, ale výjimečně jsem pro něj měl pochopení.

,,Já vím, že to není nic moc, ale musíš být trpělivý." Pokusil jsem se usmát na rozčíleného blonďáka po mém právem boku.
A ano, řekl jsem to, i přes to, že jsem věděl, jak netrpělivý a výbušný Roger je.
Na to si jen odfrknul a znovu udeřil párkrát do svých bicích v jakémsi mě neznámém rytmu.
,,To je docela dobrý." Zkonstatoval jsem a sáhl po svojí červené krásce.