𝐭𝐡𝐞 𝐡𝐞𝐚𝐭𝐢𝐧𝐠 𝐜𝐡𝐚𝐭 | brian may

fifteen

camila's pov

,,Charlesi, proč to zase řešíme, proč zase řešíme ples? Však jsme se domluvili, že toho necháš a já si někoho seženu. Sama!”

,,Ale Nick je milý kluk, co ti na něm vadí?”

,,Mně je nějakej Nick úplně volnej, chápeš? Mně vadí, že mi pořád předhazuješ kluky, který mě těžce nezajímají! Už je to fakt otravný.”
Kráčela jsem svižným krokem po chodbě ke skříňkám, ve které jsem si nechala učebnici dějin.
Vedle mě pochodoval Charles, s nímž jsem měla v ten moment silnou chuť švihnout o zeď - opět se totiž dostal do nálady “plesového dohazovače”.
I když jsme si spolu před několika týdny celou tuhle nepříjemnou záležitost v klidu a jasně vyříkali, vypadalo to, že Charles se i přesto rozhodl pokračovat.

Možná bych to s ním řešila klidněji, ale dnes jsem prostě nemohla být klidná.
Jako většinu posledních nocích jsem spala jen pár hodin, učitelé se dnes chovali, s prominutím, jako naprostí kreténi – ano, ještě víc než normálně –  a i samotné počasí mě stresovalo.

,,Já se ti jen snažím pomoct!” rozhodil rukama a jeho tón se, stejně jako ten můj, začal měnit na naštvaný.

,,Ale já o to nežádám! To si musíš, sakra, uvědomit!” vykřikla jsem a zrychlila.
Charles mě však doběhl.

,,Ty si musíš, sakra, uvědomit, že jsem tvůj přítel a tohle přátelé dělají - chtějí si pomoct, jak jen to jde!”
Hodila jsem po něm nechápavý pohled.

,,Charlesi, posloucháš mě vůbec?! Právě jsem ti řekla, že o to nežádám a ty vytasíš takový argument!”
Došla jsem ke své skříňce a prudce jí otevřela.
Skoro jsem trefila Charlese, což by mi možná pomohlo...
Třeba by konečně mlčel.
Hodila jsem si tu jednu učebnici do tašky a opět skříňku zavřela.
Otočila jsem se na Charlese, který - i když jsem ho nesejmula - mlčel a sledoval mě pronikavým pohledem.

,,Víš co mi přijde, Camilo? Že si nevážíš věcí, který pro tebe dělám,” řekl s naprostou vážností v hlase.

,,Co prosím?”
Stála jsem tam a zírala na něj asi jako kdyby mi oznámil, že se svou plesovou přítelkyní Alanou čeká dítě; šokovaně a doufajíc, že jen vtipkuje.
Taky mi došla ještě jedna věc, maličkost… Řekl mi Camilo.
Tak mi snad nikdy, kam mi paměť sahala, neřekl, vždy jsem byla jen Lyra.

Z jeho výrazu ve tváři a z jeho oslovení mě mým prvním jménem jsem usoudila, že je na čase to zabalit.
Už jsem se s ním nechtěla dál hádat, protože by se to beztak zvrhlo, začali bychom si vyčítat všechno, co jsme kdy udělali, následně bychom spolu nemluvili a to by nás oba hrozně ubíjelo.
Už teď to vypadalo špatně, nemusela jsem – a hlavně jsem nechtěla – to ještě víc zhoršovat.

„Charlesi…“ musela jsem se odmlčet. Zaujmula mě totiž jedna osoba, která na mě a Charlese upírala svůj zrak. Byl to ten kudrnatý kluk, se kterým jsem se tak špatně srazila a taky ten, se kterým teď Tim “hrával“.
Všiml si, že jsem jeho zírání zaregistrovala.
Viděla jsem jak trochu zatřepal hlavou a stejně jako před týdnem jen rychle odešel.

Moje nechápavost ve tváři se ještě o něco málo znásobila.
Opět jsem však obrátila svůj zrak na Charlese, který se za kytaristou taky otočil.
Něco si sám pro sebe zamumlal.
Jeho obličej se, jako zázrakem, změnil; už nevypadal tak naštvaně jako před malou chvílí, spíš tak zamyšleně a jako kdyby zapomněl, že před ním stojím a že jsme se ještě před momentem hádali.

„Ehm, Charlesi, už toho necháme, dobře? Nechci se s tebou dohadovat, i když jsi mě fakt naštval. To je ale jedno, prostě… Je to hrozná blbost,“ pronesla jsem, pomalu až prosebně.

Přikývl a zašklebil se. „Jo… Promiň, asi už mi asi z toho všeho začíná hrabat.“
S úlevou jsem vydechla. Lehce jsem se obávala, že by chtěl pokračovat.

„Fajn,“ trochu jsem se pousmála a dodala tiché „Děkuju.“

Poté nastalo ticho, - mezi námi nastalo ticho, všude okolo bylo rachotu dost - oba jsme asi čekali, jestli ten druhý ještě něco řekne.
Nakonec jako první promluvil někdo třetí.
Přiřítil se k nám Leon, který okamžitě začal mluvit.

„Camilo! Máš ty zápisky z minulejch dějin? Jak se nám přesunuly na teď, tak jsem zjistil, že je nemám a ona totiž, myslím, říkala, že zrovna z tohohle budeme psát a já-“

Přerušila jsem ho. „Jojo, mám.“
Pootočila jsem se k Charlesovi.
Už jsem tu s ním nechtěla dál stát, začínali jsme se totiž ocitat v celkem trapné situaci a Leon mi pomáhal se z ní dostat.
„Huh, už budu muset jít,“ řekla jsem mu.
Doufala jsem, že nemá ještě něco na srdci, co by mi chtěl sdělit.

„Jo, jasně,“ jeho pohled se přesměroval někam za mě.
Koutky se mu nadzvedly do malinkého úsměvu.
„Já už taky musím,“ dodal.
Přikývla jsem a lehce na něj mávla.

,,Tak ahoj.“

„Ahoj,“ mé gesto zopakoval a oba dva jsme se rozešli někam jinam.
Já k Leonovi, který od nás trochu poodstoupil a Charles… Charles šel k Timovi a blonďatému chlapci, bubeníkovi z konkurzu, se kterými si s nimi začal hned povídat.

„Cam, jdeme?“

Zamrkala jsem a rukou si prohrábla vlasy. „Jo, jdeme.“

V učebně jsme byli první.
Furt zbývalo dost času do začátku hodiny a nikdo na dějiny nechodil dřív, než musel.
Já i Leon jsme však chtěli mít klid a tak to tady bylo ideální.

Oba dva jsme seděli v mojí lavici, Leon si opisoval zápisky z mého sešitů, někdy se optal, co jsem to tady načmárala – divila jsem se, že se neptá u každého slova, protože i mně dělalo problém to po sobě přečíst – a já mezitím na topení hledala odpověď od neznámého kluka.
Pod naší předešlou konverzací se však nenacházela a ani nikde okolo.
Po pár minutách jsem to se zklamaným povzdychem vzdala. Mrzelo mě to, ale zároveň mi to připadalo poněkud divný.
Vždy, když jsem tam cokoliv napsala nebo mu jen odpověděla, tam na mě další dějiny čekala odpověď, nebo jakákoliv jiná zpráva. 
Začínala jsem mít obavy.
Obavy o to, že jsem ho třeba přestala zajímat.
Nebo, že mu došlo, jak je vlastně psaní na topení absurdní.
Nebo, že se přestěhoval, přešel na jinou školu a tam si teď přes topení dopisuje s jinou holkou... Ježiši.
Chtěla jsem si dát facku nejen za to, že ty teorie byly naprosto debilní, ale hlavně proto, že nad tím vůbec takhle hystericky přemýšlím.
Třeba jen neměl čas odpovědět nebo je nachlazený a zůstal doma, což bylo v těchto dnech dost možné.
Ale… Co když ne?

„Díky za pomoc,“ ozvalo se vedle mě. Leon ke mně natáhl ruku s mým sešitem.
„Jo a mimochodem; píšeš fakt příšerně,“ dodal s úšklebkem.
Protočila jsem očima.

„Zajímalo by mě, Leone, kolikrát to od tebe ještě uslyším.“

„Dvakrát, třikrát…“ zasmál se a odešel na své místo.
I většina ostatních už seděli ve svých lavicích.

„Jasný,“ zamumlala jsem si pro sebe a rukou si podepřela hlavu.
Pokračovala jsem ve sledování topení a nadále bloumala nad možnými i nemožnými důvody, proč mi neznámý neodpověděl.