𝐭𝐡𝐞 𝐡𝐞𝐚𝐭𝐢𝐧𝐠 𝐜𝐡𝐚𝐭 | brian may

thirteen

camila's pov

S několika dalšími lidmi jsem postávala před učebnou dějin.
Za pár chvil mělo zazvonit na začátek hodiny, ale třída byla z nějakého neznámého důvodu zamčená.
Nikoho to však moc netížilo.

Já a Leon jsme stáli kousek opodál a stěžovali si na dnešní mrazivé ráno. Takové počasí se ale dalo očekávat - byla už pomalu polovina listopadu, takže na šortky a krátká tílka to rozhodně nebylo, že.
I tak jsme si však naše lehké nadávání nemohli odpustit.
Přerušilo nás až nepříjemné zvonění a fakt, že McWangová, která chodí vždy načas, tu stále není.
To už bylo divné a tak jsme skoro všichni přešli z nudného tlachání na vymýšlení teorií, kde se asi může naše neoblíbená učitelka zdržovat.
To však netrvalo dlouho - během pár minut jsme jí viděli (díky velkému svazku klíčů, který až příliš hlasitě chrastil, i slyšeli) přicházet.
Vypadala, že má horší náladu, než obvykle a to rozhodně nebylo dobré.

„Ta to sem teda valí," zašklebil se Leon.
Jen jsem přikývla a stále jí sledovala. Opravdu to vypadalo spíš jako valení, než normální chůze.
Tímhle stylem se dostala až ke dveřím, které jí trvalo několik dalších chvil odemknout.
Prudce je otevřela, až jimi málem srazila jednoho kluka, - ten si, samozřejmě, nezapomněl zamumlat pár nadávek na její osobu - ale to naprosto nevnímala.

Rychle přešla ke katedře, my ostatní šli za ní a postavili se ke svým místům.

„Omlouvám se za zpoždění, něco jsem řešila.
Ale to není důležité, důležité je, že těch pár zmeškaných minut budeme muset protáhnout do přestávky," pronesla a začala si otevírat učebnici a několik sešitů.
Všichni jsme si povzdechli.

Od Leona bylo slyšet jen hlasité „No ty vole!". To však profesorka nezaregistrovala, takže začala opět mluvit.
Stejně jako předešlé hodiny jsem chvíli zapisovala informace, které McWangová chrlila, ale (opět stejně jako předešlé hodiny) jsem nakonec pozornost věnovala hlavně topení, na kterém už čekala zpráva od neznámého.

Zajímalo by mě, jestli už jsme se někdy potkali, protože nikoho s tak úžasným smyslem pro humor si nepamatuju, ale přeci jen naše škola není galaxie, museli jsme se už přeci potkat.
V jakém ročníku jsi?
Podle toho, že máš na dějiny taky McWangovou tipuju třeťák, čtvrťák.

Z batohu jsem vytáhla fixu a začala jsem psát.
Snažila jsem se, aby to bylo co nejvíce čitelné.

Také mě to zajímá... Myslím, že ano, ale pochybuji, že bych s tebou někdy mluvila.
To už bychom se totiž určitě bavili normálně, v reálu.
A tipuješ dobře; třeťák.
(btw. tvůj smysl pro humor je taky skvělý!)

Usmála jsem se a fix zase zavřela. Nejen jeho humor byl skvělý, přišlo mi, že on celý je skvělý.
Jeho chytré a vtipné poznámky, jeho názory, jeho... styl psaní!

"Psaní přes topení" bylo fajn, ale... Čím víc jsem ho poznávala přes topení, tím víc jsem ho chtěla poznat i v reálu.
Opravdu jsem doufala, že se to někdy stane, že někdy toho skvělého kluka potkám a budeme společně vtipkovat na účty profesorů a budeme probírat všemožné blbosti, které nás zrovna napadnou a... a asi bych s tímhle sněním měla přestat.

Mohla jsem se ho zeptat, jestli by se nechtěl někdy po škole sejít, pokecat a alespoň trochu bych si tak ten "sen" splnila, ale z nějakého důvodu jsem se bála.
Asi odmítnutí.
Nebo toho, že by se mi nedostalo ani přihlouplé odpovědi?

Raději jsem se od topení odklonila a znovu začala pozorovat profesorku, která psala na tabuli a zároveň se o ní opírala.
Vypadalo to zajímavě.
Podepřela jsem si hlavu a pokukovala po ostatních, kteří však vypadali podobně znuděně, jako já.
Až na pár jedinců, jako třeba Jane, (myslím, že se tak jmenuje) která zapisovala rychlostí světla a ještě se u toho usmívala.
Tak alespoň někoho to tu baví.

Leon měl hlavu položenou na lavici, pod hlavou zmuchlaný svetr, který měl posloužit jako polštář a vypadalo to, že spí tvrdým, opravdu tvrdým, spánkem.
Měla jsem chuť udělat to samé, ale všimla jsem si, že profesorčin přísný pohled se upírá přímo na mě, takže jsem si to zase rychle rozmyslela.

Do konce hodiny jsem si už napsala jen pár věcí.
Po tom, co hodinu ukončila, jsem si sbalila a pomalu se vydala ke dveřím. V tom mi však bylo zabráněno.
McWangová se přede mě postavila, přičemž na mě koukala tím stejným pohledem, jako před chvílí.

„Slečno Colinsonová, budete se muset zastavit u mě v kabinetu, potřebuju s vámi něco pořešit. A bylo by nejlepší, kdybyste šla hned teď."
Nechápavě jsem na ní koukala.

„Já... Já mám ještě jednu hodinu a měla bych tam asi přijít včas, kdyby vám to tedy nevadilo, tak bych se zastavila až po-"

„Vadilo," odsekla. „Omluvím vás, jaký budete mít předmět?"

„No, ehm, angličtinu."

„Dobře. Tak teď pojďte se mnou."
Stále jsem nic nechápala.
To mi snad chtěla vyčíst, že nedávám pozor?
Protože to by se mnou museli jít i většina ostatních.

Rychle jsem se ještě otočila a zahlédla Leona, který už byl probraný a koukal na nás stejně nechápavě, jako já na profesorku.
Zašklebil se a němě naznačil „Co?". Jen jsem pokrčila rameny a mlčky McWangovou následovala.

Její kabinet byl jen kousek od třídy, takže jsme nešly nijak dlouho.
Došly jsme ke dveřím a ona opět vytáhla ten obrovský svazek klíčů a zase je tam několik minut štelovala, než konečně našla ten správný.
Měla jsem chuť se tomu zasmát, ale předpokládala jsem, že bych si tím vysloužila leda tak její proslov, alá „Co si to dovoluju" a k tomu zabodnutý klíč v hrudníku. Proto jsem se raději krotila.

Vešly jsme tedy dovnitř a já se posadila na malou dřevěnou židli, která stála naproti stolu, na kterém leželo spoustu starých krámů.
Celá ta místnost působila staře (takže do ní McWangová skvělé zapadla). Zmiňovaná se posadila naproti mně a z jednoho z několika šuplíků, jež se nacházely za ní, vytáhla složku s několika papíry.
Nadzvedla jsem obočí a lehce nervózně podupávala levou nohou.

„Takže; nevím jestli víte, proč jsem si vás jsem zavolala, ale možná by vám to mohlo dojít... No, je to prosté; vaše výsledky se od začátku roku rapidně zhoršují. I když skoro všichni v dějinách pokulháváte..." vypadalo to, jakoby se zamyslela nad nějakou smrtelně důležitou věcí.
Hned však pokračovala.
„Ale to nemění nic na tom, že jste na tom opravdu špatně."

Zazvonilo na konec přestávky. Nervózně jsem si poposedla a pohled stočila k podivné podlaze - moc jsem nevěděla, co jí na to mám říct.

Když jsem dalších několik chvil neodpovídala, pokračovala.
„Vím, že vás dějiny zřejmě moc nezajímají, ale vždy jste si držela alespoň ty průměrné známky.
Pokud s tím nezačnete něco dělat, budu muset něco udělat já,"
při posledních slovech se ušklíbla.

„Ehm... Já s tím něco udělám," odpověděla jsem po chvíli.

Sledovala mě a nic neříkala.
Opět vypadala, jako kdyby přemýšlela nad věcí, které jsou mimo chápání nás všech.
Znovu jsem poposedla a lehce si odkašlala. Jako kdyby ji to probralo.

„To byste teda měla. A teď už běžte."

Bez jakýchkoliv protestů jsem se zvedla a s tichým
„Nashle" jsem vyšla ven na prázdnou chodbu.
Všichni už byli ve třídách.
Rychlým krokem jsem zamířila na hodinu a v hlavě si přehrávala, co všechno mi řekla.
Abych byla upřímná - měla celkem pravdu.
Vždyť jsem o tom samém taky nedávno přemýšlela, ale nevěděla jsem, že je to až tak hrozné. Pořád jsem měla pocit, že to ještě ujde, ale podle všeho asi ne.

Došla jsem až k učebně.
Zaklepala jsem na dveře a pomalu vešla dovnitř.

„Á, Colinsonová, jste tu pozdě," pronesl postarší profesor a založil si ruce na prsou.

„Omlouvám se, byla jsem s profesorkou McWangovou," řekla jsem, ale hned na to mi došla jedna věc.
Ta můra mi nedala lísteček, který nám měli profesoři za takových situacích dávat, jinak vám ti druzí nemuseli pozdní příchod tolerovat.
A vzhledem k tomu, že zrovna tento profesor si na lístkách velmi zakládal...

„A máte lístek? Jinak to asi bude úkol navíc," divně se tomu zasmál.

Povzdechla jsem si. Ach Bože...