𝐭𝐡𝐞 𝐡𝐞𝐚𝐭𝐢𝐧𝐠 𝐜𝐡𝐚𝐭 | brian may

eight

brian's pov

,,Hej Time, podej mi taky jedno." Zachechtal se Roger, přičemž natáhl ruku k již zmíněnému brunetovi.

,,Jo, jasně." Nahnul se zpět k lednici a vytáhl z ní ještě jednu plechovku piva, kterou mu poté hodil.
Roger ji samozřejmě ukázkově chytil.

,,Chceš taky Briane?" Otázal se Tim ještě před tím, než lednici zavře.

,,Ne ne, díky, už budu muset jít." Věnoval jsem mu letmý úsměv a zvedl se že židle.

,,Ale notak, brácho." Zahučel Roger od svojí bicí soupravy.

,,Vážně, musím dodělat ještě něco na astrofyziku, zítra to máme odevzdávat." Uložil jsem svou kytaru do pouzdra s nápisem smile a to si následně přehodil přes rameno.
Nakonec jsme se společně i s Timem rozhodli, že naše kapela opravdu ponese název smile, ovšem bez toho the, které si ze začátku Roger tak prosazoval.

,,Není to dobrovolný předmět, nebo tak něco?" Zeptal se trošku nechápavě.

,,Ano, to ano, ale i tak tam máme nějaké povinnosti." Zasmál jsem se nad jeho výrazem.

,,Tak to je pěkná píčovina." Zamračil se, otevřel plechovku, jež třímal v dlaních a napil se lehce alkoholického nápoje.
Nad jeho volbou slov jsem protočil očima.
Ne, že bych na to už nebyl zvyklý, ale pořád jsem zastával ten názor, že s takovými výrazy by se mělo šetřit.
,,Promiň, ale tak jako... Když si ten předmět vybereš dobrovolně a musíš na něj dělat úkoly, nebo nějaký pitomý pracovní listy..."

,,Nojo, uvidíme se zítra?" Radši jsem změnil rychle téma.

,,Můžeme se sejít rovnou po dějinách a jít ke mně." Pokrčil rameny blonďák.

,,Vyhovuje ti to?" Obrátil jsem svůj zrak na Tima stojícího v rohu, který měl zítra odpoledne též dějiny, ale s jiným profesorem.

,,Jo, určitě." Souhlasně zakýval hlavou.

,,Tak dobře." Spokojeně jsem se usmál, s oběma hochy se rozloučil a vydal se na cestu domů.

-

,,Na lóži plné valounů? Co je to sakra za blbost?" Vyprsknul nechápavě Roger, přičemž nezapomněl rozhodit rukama tak, že mě skoro udeřil do nosu.

,,To je metafora." Nezaujatě jsem odpověděl a znovu si podepřel hlavu, načež Roger po mně vrhnul ještě zmatenější pohled.

,,Jak to víš?" Taky jsem se trošku zarazil a zamyslel se.
Jak je možné, že jsem znal odpověď?
Žádné rozumné vysvětlení mě však nenapadalo a tak jsem jen pokrčil rameny.
Blonďák udělal to samé a můj úsudek si zapsal, nespíš mi na tolik důvěřoval, nebo si byl jistý tím, a to je více pravděpodobné, že by lepší odpověď stejně nevymyslel.

Naštěstí, než jsme se stihli dostat k další pasáži pracovních listů, zazvonil zvonek, který oznamoval konec hodiny.

,,Díky bohu, už bych to nedokázal rozebírat ani o vteřinu dýl!" Zajásal Roger, nejspíš ale příliš hlasitě, jelikož se v ten moment našim směrem otočila zamračená učitelka.

,,No tak vidím, že pan Taylor je z téhle látky opravdu nadšený." Provokativně se usmála.
,,Co kdyby to dopracoval doma a pak nám to hezky odprezentoval před tabulí?"

,,To asi nebude nutný, děkuju." Řekl trošku nervózně, ale pořád dost nezaujatě Roger.

,,To byla jen otázka ze slušnosti, příští týden to chci mít na stole." Kývla směrem k mému spolusedícímu.
,,A celé! Včetně prokletých básníků." Dodala ještě.

,,Jenže-..." Roger chtěl samozřejmě protestovat, ale podrážděný výraz naší profesorky ho rychle odradil.

,,To si snad dělá prdel." Řekl šeptem, jakmile se otočila zpět a uhodil se hlavou o lavici.

,,Notak.. " Zasmál jsem se a začal sklízet svoje věci ze stolu.
,,Ublížíš si." Zkonstatoval jsem chvíli poté, co se jeho blonďatá hlava setkala s dřevěným povrchem lavice.

,,Aspoň to nebudu muset dělat." Odfrknul si a zvedl se ze židle.
Balit ani nemusel, protože jeho strana stolu byla naprosto prázdná.
,,Psát o nějakých vyšinutých chlapech...pfff, taky mám svoje problémy." Protočil očima.

,,Vážně? Taky tě tvoje máma od mala mlátila? Tvůj otec spáchal sebevraždu? Musel jsi žít několik let na ulici a krást?" Též jsem se zvedl a přehodil si batoh přes rameno.

,,To-... mohl bys přestat dávat pozor ? Je to celkem děsivý." Vrhnul po mně jeden lehce dotčený pohled a já se znovu podiveně zamyslel.
Nijak zvlášť pozor jsem nedával...když jsem si to uvědomil, tak jsem se také trochu vyděsil.
,,Radši už pojď, nebo mi našije ještě něco." Pohodil hlavou k učitelce, která nás ne moc spokojeně sledovala od katedry.
Urychleně jsme se tedy vydali do učebny dějin, kde se naše cesty rozdělili.

Usedl jsem do staré rozvrzané lavice, jež mě ,už tradičně, hlasitě přivítala svým zaskřípěním a svůj batoh pohodil vedle, ovšem ještě před tím jsem z něj vytáhl sešit s tužkou a permanentní fix, jen tak, aby se neřeklo.
Stereotypně jsem si podepřel hlavu, přičemž lavice opět několikrát tlumeně zavrzala a vyčkával na příchod učitelky.

Neuběhlo ani pět minut a její veliké pozadí už se promenádovalo po třídě.
,,Dobrý den, studenti, doufám, že máte při poslední hodině ještě trošku energie na malý testíček, jež jsme si minule slíbili." Při prvních pár slovech už jsem opět skoro přestal dávat pozor, ale zbytek věty mě naprosto probral.
Zoufale jsem složil hlavu do dlaní.
Úplně jsem na ten test zapomněl.
Obvykle by mi to asi ani nevadilo, ale tentokrát jsem si potřeboval alespoň trošku zvednout průměr a na to jsem potřeboval jinou známku než 4- , která byla většinou mým standardem, tedy co se dějin týče.
Matematika, chemie, fyzika i ostatní přírodní vědy mi šli na výbornou.
Dokonce i španělštinu jsem zvládal nanejvýš chvalitebně.
Ale dějepis a literatura pro mě byli jinou dimenzí.
Ani vlastně pořádně nevím proč, ale je možné že značný podíl na tom nesly vyučující profesorky.

,,Ale notak pane Mayi, snad mi tu nebudete zase spát?" Ozvalo se těsně nade mnou a tak jsem rychle zvedl hlavu, díky čemuž se mi naskytl pohled na starý vrásčitý podrážděný obličej.
Neodpověděl jsem, jen si od ní převzal kus linkovaného papíru, na který jsem měl v pár nadcházejících minutách zpečetit svůj osud.
No dobře, teď jsem přeháněl, ale to nemění nic na tom, že jsem se na učebnici dějepisu měl podívat alespoň z dálky.

,,Takže..otázek bude celkem dvacet..." Opět jsem přestal poslouchat a na prázdný kus papíru naškrábal svoje jméno.
K mému velkému překvapení však po ani skončení testu nezůstal prázdný.
Asi šest nebo sedm otázek se mi podařilo zodpovědět, a to jen díky tomu, že události v roce '39 byly důležité i pro rozvoj astronomie a astrofyziky.

Trošku jsem si oddechnul, když jsem svou písemku odevzdal téměř z poloviny vyplněnou a vrátil se zpět na svoje místo.

Do konce té úmorné hodiny zbývalo ještě něco kolem dvaceti minut a tak jsem svou pozornost obrátil k topení.
Na první pohled se zdálo stejné jako vždy, ale při podrobnějším prozkoumání jsem zjistil, že tam přeci jen něco přibylo.
Konkrétněji to byl další malý růžový nápis.
Přiklonil jsem se o něco blíž k němu abych ho mohl přečíst.

Oh, nečekala jsem, že by mi někdo odpověděl. Ale chápu tě, tyhle hodiny jsou fakt utrpení! Mimochodem…

Tiše jsem se uchechtl nad vzkazem a očima následoval šipku vedoucí od slova mimochodem až k mé předchozí odpověděli, přesněji k zakroužkovanému slovu sama, z čehož jsem měl tedy usoudit, že si na topení dopisuju s dívkou.

Chvíli jsem ta písmenka jen pozoroval, ale asi po dvou minutách jsem sáhl po své černé fixe a začal psát další odpověď.
Ani nevím proč jsem to udělal, nejspíš mě prostě jen začalo zajímat, kdo pár hodin přede mnou sedí v téhle "trestné lavici".