𝐭𝐡𝐞 𝐡𝐞𝐚𝐭𝐢𝐧𝐠 𝐜𝐡𝐚𝐭 | brian may

three

camila's pov

Hodina už dávno skončila a já jsem stála u jedné z mnoha skřínek.
Samozřejmě jsem nekončila jen já, ale i velká většina studentů, takže bylo těžké se k ní vůbec dostat.
Jako vážně těžké! Měla jsem pocit, že jsem v tom zápalu zřejmě někoho pořádně praštila, ale nebyl čas zjišťovat, kdo to mohl být, nebo se mu snad omlouvat.
Chtěla jsem být z toho blázince co nejdříve pryč.

Rychle jsem vzala dva potrhané sešity, místo nich do skřínky hodila učebnici biologie a už jsem spěchala ven.
Chuť na krásně vychlazený čaj byla čím dál větší.
Možná mi i díky tomu pomyšlení stekla slina – bylo to dosti možné, protože Hustlerovic čaje, byly ty nejlepší čaje vůbec.

S batohem, přehozeným přes jedno rameno, jsem se probojovala až k východu.
Obrovitánské dveře byly otevřené.
Rychle jsem jimi proběhla a konečně se mi po dlouhém dni naskytla možnost nadechnout se čerstvého vzduchu, který se lehce mísil se zápachem cigaretového kouře. I tak to byla slast, oproti tomu (ne)kyslíku v interiéru školy.

Z rychlého tempa jsem přešla na tempo klidné a přemýšlela nad tím, jak už dnes nebudu muset dělat nic náročného.
I můj mozek se přepnul do odpočinkového režimu, takže jsem vystrnadila všechny myšlenky ohledně školy a zaměřila se na něco jednoduššího.
Na počasí.

Bylo vskutku teplo, takže jsem se po pár krocích musela vysvléknout ze svého kabátku, který jsem si přehodila přes rameno.
Ráno to rozhodně nevypadalo na takovéto slunečné počasí.
Bylo spíše pochmurno, zdálo se, že možná spadne i pár kapek a možná i víc, ale… Koho tohle vůbec zajímá?
Kecy o počasí jsou jedny z těch nejnudnějších keců vůbec (pokud nepočítáme kecy paní profesorky krávy McWangové).

Zabočila jsem za roh jiné obrovské budovy, kterých tu okolo bylo – na můj vkus – až moc.
To samé s lidmi.
V tuhle hodinu byli naprosto všude. Měla jsem takový dojem, že kdybych se tu uprostřed cesty svalila, všechny ty osoby by to přešly bez většího povšimnutí a to doslova.
Normálně by mě ušlapali.

Za zády jsem zaslechla dupot, jako kdyby někdo běžel.
Možná bych se tím ani nezabývala, kdyby však to dupající individuum nekřičelo mé jméno – abych byla ještě konkrétnější, mé prostřední jméno, kterým mě oslovoval pouze jeden jediný člověk.
,,Lyro! Zpomal trochu!“

S povzdechem jsem se zastavila a pomalu se na něho otočila.
A kdože to vlastně byl?
,,Počkej na kámoše Charlieho.“
Charles Bone.
Zábavný, inteligentní a někdy až moc. Zároveň je můj kamarád, se kterým už od prváku sdílím hodiny biologie, a ze kterých mě také doučuje.
Jeho příchod mi však připomněl jednu, v tu chvíli vcelku nemilou, věc.

No jasně. Doučování.
,,Oh. Ahoj.“

,,No ahoj,“ opětoval mi pozdrav a zašklebil se.

,,Trochu to vypadá, jako kdybys zapomněla. Opět,“ dodal.

Snažila jsem se nějak obhájit, avšak dopadlo to tragicky. ,,Nene, samozřejmě jsem nezapomněla. Jen- Jen jsem chtěla- No-.“

,,Poslouchám.“

,,Dobře, zapomněla jsem,“ vzdala jsem se. Nemělo cenu dál pokračovat ve vymýšlení nesmyslných výmluv, které by mi neuvěřil ani ten největší blbec.

,,Já vím,“ tentokrát se zasmál a vzal mě okolo ramen. ,,Takže kam si půjdeme sednout, mladá dámo?“

Možná bych mohla méně příjemné zkombinovat s příjemným…
,,Co třeba Hustlerovi?“ zeptala jsem se, ale věděla jsem, že bude souhlasit. Na jejich čajích jsme totiž ujížděli společně.

,,No to nezní vůbec špatně.“

-

Abych byla upřímná, doučování jsem už moc nepotřebovala.
Nebo alespoň minulý rok ne.
Charles mi poskytoval hodiny navíc už od začátku prváku, kdy viděl, že jsem na tom opravdu špatně.
Od prváku však uběhl už nějaký ten pátek a já jsem na tom byla s biologií o dost lépe.
Občas se však objevila věc, kterou jsem naprosto nepobírala a on byl moje jediná záchrana.

Na to, že byl začátek roku, jsem toho však nechápala docela dost.
Zřejmě to bylo tím, že náš – nyní už bývalý – profesor odešel učit na jinou školu, takže nám byl přidělen naprosto někdo jiný, který odstartoval školní rok látkou, kterou jsme minulý rok ani zdaleka neprobírali.
Pro všechny to byl šok, ale samozřejmě se tu našli i tací, kteří tohle uměli už v mateřské školce.
A vzhledem k tomu, že nový profesor si jel podle svého a nebral ohled na ty zaostalce, museli nám ti bystřejší látku po hodinách znova vysvětlovat.

V čajovně jsme byli opravdu dlouho a stejně jsem nepochopila skoro nic. Charles to proto po necelé hodině vzdal a řekl, že to raději necháme na příště, takže jsem na tom byla s vědomostmi pořád stejně (špatně). Alespoň jsem si konečně dala ten čaj. Budeme pozitivní, že jo.
V tom čase, ve kterém jsme měli probírat biologii, jsme probrali spoustu jiných věcí.
Třeba knihu, kterou jsem mi Charles před prázdninami doporučil, nové album od naší oblíbené, avšak ne moc známé, kapely, nebo jen drby, kterých se na naší škole roznášelo tisíce a všechno to bylo zajímavější, než nějaké nudné učení.
To byl fakt.

Díky tomuhle kecání jsme odcházeli za šera.
,,Dám ti malou kontrolní otázku,“ řekl, když už jsme stáli u místa, kde se naše cesty rozdělovali, ,,Kdy máme další bijošku?“

Nad odpovědí jsem chvíli přemýšlela. ,,Hm… Asi v pátek?“

,,Správně. Takže kdy bude doučování?“

,,Možná bych to přejmenovala na čajový dýchánek,“ prohodila jsem.

,,Kdyže? Neslyšel jsem tě!“ řekl až příliš nahlas a u toho se začal tvářil, jak osmdesáti letý dědek, který už dvacet let vlastní naslouchátko.

Přešla jsem k němu blíž, až k jeho hlavě a křikla; ,,V pátek!“

,,Správně. Dostáváš jeden bezvýznamný plusový bod.“

,,Děkuju převelice.“

,,Nemáš zač.“

Pokroutila jsem hlavou a rozloučila se.
Ještě bychom beztak našli nějaké téma, kvůli kterému by jsme tu konverzovali až do půlnoci.

A pak už jsem se jen otočila a vydala se po asfaltové cestě domů.