𝐭𝐡𝐞 𝐡𝐞𝐚𝐭𝐢𝐧𝐠 𝐜𝐡𝐚𝐭 | brian may

twenty - six

brian's pov

,,Už sklapni, vážně." Zavrčel jsem na svého blonďatého přítele klopýtajícího po mém právem boku. Dost dobře totiž nestačil našim dlouhým krokům.

,,Ale tady se nám někdo vzteká." Našpulil rty a jemně mě plácl do zad. ,,Nemůžu za to, že jsi tak neschopný a-..."

,,Už jsme o tom mluvili, víš že o to tady vůbec nejde."

,,Výmluvy, prostě si to přiznej, že jsi-..."

,,Přestaň..."

,,Ale to je dobrý, Briane." Ozval se Charles pochodující před námi, který si nás do teď vůbec nevšímal. ,,Tady Camila pořád taky nikoho nemá." Když to dořekl, dívce, kterou držel kolem ramen, jakoby někdo zabodl špendlík do zadní části těla.

,,Nojo, hmmm, no vidíš..co teď s tím?" Nadhodil Tim.

,,Já dostal nápad!" Vykřikl radostně Roger, přičemž mi hned seplo.
,,Co kdyby jste š-..."

,,Víte co ? Mám vás rád, ale už toho mám právě tak dost." Zastavil jsem se a následně přehodnotil směr chůze na druhou stranu budovy. Rychle jsem prokoukl jejich další chabé divadélko, i když tentokrát jsem musel uznat, že na to šli o něco chytřeji než bylo obvyklé.
To ale neměnilo nic na mém odchodu.

Až venku jsem se nad svým unáhleným odchodem dokázal trochu pozastavit. Samozřejmě jsem na něj měl právo, ale nemohlo toto gesto zmíněnou Camilu trochu urazit nebo dokonce ranit? Určitě ji to nemohlo nějak hluboce zasáhnout, ale asi to nebyla nejlépe zvolená reakce.

Najednou jsem cítil nutkání znovu změnit směr chůze a obhájit své, možná trochu nevhodné, chování vůči stejně tak zmatené zelenooké dívce. Ovšem tento pocit zase rychle zmizel, když jsem si uvědomil, že by to situaci mohlo udělat ještě mnohem trapnější, než už byla.

Navíc jsem měl právě na mysli někoho docela jiného.

-

Uběhlo pár dní a pár hodin sbírání odvahy. Konečně jsem se rozhodl překonat svou nejistotu a jakýsi stud. Naklonil jsem se ke starému radiátoru a začal na něj psát další z desítek vzkazů. Tenhle byl ovšem speciálnější než ty předešlé. Snažil jsem se nad jeho vytvořením moc nepřemýšlet, ale nešlo to. A tak se na topení objevilo pár nevýznamných škrtanců.

Ještě když jsem po hodině odcházel ze třídy, měl jsem chuť se otočit, rozeběhnout se zpět k lavici a vzkaz přepsat. To mi ovšem nedovolil dav valící se ven z místnosti. Tedy jsem ho tam zanechal takový jaký byl. Pravděpodobně byl stejně jeho nejlepší verzí a tak jsem po pár krátkých minutách paniku zcela opustil a vydal se domů.

Dnešek byl jedním z těch dní, kdy měl Roger rande (nebo něco na ten způsob), Tim byl se svými mladšími přáteli a já mohl mít chvíli pro sebe. Proto jsem nikam nespěchal a cestou obdivoval všechny okolní vjemy, které jsem denně přehlížel, když jsem spěchal na zkoušku nebo na astrofyziku. (Nebo vlastně kamkoli jinam.)

Zpozoroval jsem, že všichni sněhuláci v sousedství jsou již v dezolátním stavu. Jejich mrkvové nosy jim spadali po bradu a jejich uhlíkové oči se roztekly ze strany na stranu. Vypadali zoufale a smutně, ovšem byl to snad jediný druh smutku, v němž zněl příslib něčeho mnohem radostnějšího.

Také jsem po chvíli zaznamenal, že se mi už od úst nevalí bělavý dým při každém výdechu a že tu a tam tají rampouchy, stejně tak jako sněhuláci.
Zima končila a já si ji sotva stihl užít.

Když jsem pak večer téhož dne ležel v posteli a nemohl usnout, z ničeho nic mi přes nos přeletěla matná vzpomínka na vánoční trhy... na přeplněné chodby a následně i vzpomínka na úterní odpoledne. Každá z těch vzpomínek zahrnovala ten samý zmatený polekaný výraz, jehož příčinou jsem byl já.