𝐭𝐡𝐞 𝐡𝐞𝐚𝐭𝐢𝐧𝐠 𝐜𝐡𝐚𝐭 | brian may

twenty - nine

camila's pov

Ležela jsem v posteli a zírala do stropu. V téhle pozici jsem byla již několik hodin, nebo mi to možná jako několik hodin připadalo, nevím. Paprsky slunce se už pomalu plazily po zdech mého pokoje a já to s nepřítomným výrazem pozorovala. Myšlenkami jsem byla úplně jinde než ve svém pokoji a na své posteli. Přišlo mi, jako by od všech událostí toho večera uběhlo mnoho týdnů, ne pouhých pár probdělých hodin...

-

... „Co na to říkáš?"

„Hmm... Vypadáš... Jsi jak členka rockové kapely na druhém turné po Státech, která se chystá na nějakej bál!"

„Takže mi to sluší?"

„Moc."
Stejně jako před pár měsíci jsem se společně s Charlesem připravovala na další akci. Tahle se však od té minulé lišila, a to například v tom, že sem lidé nechodili převážně za účelem chlastat (jak kdo). Nebo se seznamovat s novými lidmi, i když to v mém případě úplně neplatilo, že?

Rozhodla jsem se na tento speciální večer trošku pozměnit svůj styl. Normálně jsem opravdu nevypadala jako členka rockové kapely na bále, jak to definoval Charles, ale pro dnešek jsem tak nějak vypadat chtěla. Charles si vypůjčil - možná trochu ukradl - od své mámy nějaké šminky, které sem vítězoslavně přinesl. Na víčka a pod očima jsem nanesla tmavší stíny, rty jsem si též namalovala na tmavo. Vzhledem k mým zkušenostem s líčením jsem byla spokojena až s druhým pokusem a Charlesovi se to zalíbilo natolik, že jsem mu chvíli na to také vytvářela o něco decentnější oční stíny.

„Teď už jsme oba jak rockové hvězdy!" Byl z dneška opravdu nadšený a hlavně natěšený na to, co všechno nám vlastně ples přinese. A že bylo co očekávat.
Stále jsem nemohla pořádně uvěřit tomu, co se to vlastně chystám udělat. No jako vážně, co je tohleto za seznámení? Několik měsíců si píšu s někým přes kus nábytku a poprvé ho uvidím na školním plese. Tedy přesněji řečeno; uprostřed parketu na školním plese. Není to bizarní?
Neměla bych o tom napsat nějaký román? Je topení vůbec nábytek?

„Tobě to ale sluší, zlato," líbla mě mamka na tvář, když jsme sešli dolů do kuchyně. „Larry! Přines foťák!" Přes všechnu mou nelibost (a naopak Charlesovu velikou libost) jsme se společně postavili ke zdi a mučedně se usmáli. Tedy já se mučedně usmála, Charles se usmíval s nadšením, ruku mi dal kolem ramen a na malou chvíli mi dal pusu na tvář stejně jako máma. Byl to rozený model. A táta zas rozený fotograf, cvakal jednu fotku za druhou, možná na nás vyplýtval celý filmek.

Rodičům jsme řekli, že jdeme na ples spolu. Charlese už přece jen nějakou dobu znají a bylo to o něco normálnější, než říct, že jdete s klukem z topení. Nevím, co všechno si o mě s Charlesem mysleli, žádné poznámky, jenž padají na zamilované páry, však nevyslovili, za což jsem jim byla jedině vděčná. Při odchodu si ale nemohli malé mrknutí odpustit.

Rozhodli jsme se, že půjdeme pěšky. Přestože byl konec března, bylo venku docela příjemně, takže jít i takhle večer nebyl problém. Charles po cestě vytvářel všemožné scénáře, které mě chvílemi bavily, ale také jsem díky nim propadala menší panice. Když to zpozoroval, přetočil konverzaci k jinému tématu, ale i tak to moji hlavu neodvedlo od sestavování tragických teorií, které se dnes večer dozajista stanou skutečnými.

Ples se konal ve školní tělocvičně, která byla přetvořena na něco jako taneční sál. Prostory nebyly nijak velké, ale k této události to úplně stačilo. Došli jsme tam chvíli před začátkem, zevnitř už se ozývaly zvuky všeho druhu a stejně tak venku. V postranní uličce se krčil kluk a vypadal, že se brzy pozvrací.
Fajn.

Zastavila jsem se uprostřed schodů, jenž vedly k hlavním dveřím. „Lyr... V pohodě?"
Cejtila jsem se relativně v pohodě, jen jsem potřebovala ještě jednou před vstupem zastavit. Nadýchat se čerstvého vzduchu. A tak.

„Můžeš uhnout, prosimtě?" zamručel někdo za mými zády. Když nás obcházel, nezapomněl do mě drknout svým ramenem.

Nemělo cenu to víc oddalovat. „Tak jdeme."

Vevnitř byl opravdový frmol. Ani jsem pořádně nepostřehla jak nám brali kabáty a do ruky vráželi papírek s číslem věšáku, které odněkud přivezli. Vstupenku nám zkontroloval učitel na matiku, který vypadal jako kdyby tohle byla jeho poslední noc mezi živými a hurá, ocitli jsme se v místě dění.

"Sál" byl plný lidí, pomalu k prasknutí. Díky tomu vypadal ještě menší než obvykle a s Charlesem jsme se nachvíli zastavili jen abychom obdivovali, že se tu tolik lidu vejde.
Hlavním objektem v celém sále bylo pódium, na které mířilo pár reflektorů (zřejmě vypůjčeny z místního dramatického kroužku) a na němž bylo tolik kabelů, že jsem litovala toho, kdo se mezitím bude proplétat. Mohla jsem litovat konkrétně, protože těmi proplétači byli mezi jinými i kluci ze Smile.

„Cam, půjdu teď za Timem a klukama, podívat se jak na tom jsou!" pomalu křičel, aby přehlušil hudbu linoucí se z reproduktorů.

„Jdeš se mnou?"

„Stavím se za nimi potom! Řekni, že jim držím palce!" ukázala jsem jak moc ty palce svírám. Odpovědí mi byl jen Charlesův úsměv a jeho palce zdvižené nahoru.

Já se rozhodla zahrát si hru Kdo jsem? a najít někoho, kdo by měl na čele napsáno Camilin doprovod. Kdyby to bylo tak snadný...
Nevěděla jsem podle čeho se orientovat. Krom toho, že je chytrý, je ve čtvrťáku, má smysl pro humor a nesnese většinu pedagogického sboru (a zdá se být docela můj typ), jsem o něm vlastně moc nevěděla. Co se vzhledu týče, byla jsem ještě víc v háji. Začala jsem tedy s tím, co vím. Přišla jsem k pár klukům, o kterých jsem si myslela, že by mohli být v posledním ročníku a pokusila se navázat konverzaci. Žádný však neoplýval velkou chytrostím či humorem a poté, co mi jedna z plesových společnic řekla co tu jako dělám a ať jdu do prdele, raději jsem se stáhla.

Z bezvýznamného a trochu ubohého hledání mě vytrhl Timův hlas, sic byl zastřený těmi desítky dalšími. „Krásný večer Vám všem!" ozval se tleskot, Roger se sebevědomě usmíval a Brian ještě ladili svou kytaru, nebo to tak alespoň vypadalo. Bylo poznat jak moc je nervózní.

Na pódium najednou vyběhla uřícená ředitelka, zřejmě se v tom všem chaosu úplně ztratila. Asi bylo jejím úkolem uvést kapelu, přestože by leckdo usoudil, že to není vůbec potřeba. Vytrhla lehce zmatenému Timovi mikrofon, udýchaně zvolala „Kapela Smile!" a znovu pospíchala pryč.

Nikdo se tím však příliš dlouho nezabýval a tak Tim jen ze zdvořilosti poděkoval a během chvíle už jsem mohla slyšet tóny jedné svižnější skladby, kterou jsem si pamatovala ze zkoušky.
Na moment jsem zapomněla na mé vyšetřování a nechala se unášet jejich hlasy, zvuky bubnů a elektrické kytary.

note : malý novoroční dáreček od nás!!