𝐭𝐡𝐞 𝐡𝐞𝐚𝐭𝐢𝐧𝐠 𝐜𝐡𝐚𝐭 | brian may

seventeen

camila's pov

Dobrá, přiznávám, že minule jsem to trošku s těmi starostmi přehnala. Možná trochu víc. Jak jsem se později dozvěděla, vyšším ročníkům odpadaly dějiny a proto jsme je měly my, třeťáci, posunuté. Nechápu samu sebe, že mi to nedošlo dřív.

Následující týden už na mě tedy čekala odpověď, což mě jednak ještě víc uklidnilo, ale také mě to utvrdilo v tom, že bych měla přestat být tak hysterická. Chatování přes topení tedy nadále pokračovalo v normálu.

Co však moc v normálu nepokračovalo byla komunikace mezi mnou a Charlesem. Od té divné hádky jsem pokaždé, když jsme spolu mluvili, cítila, že je něco jinak. Nebo něco špatně…? Nevím, možná mi to jen připadalo. Také mi přišlo, že Charles něco chystá, něco, co se mi určitě nebude líbit. Ale, opět, možná mi to jen připadalo. Pevně jsem v to doufala.

Se zmiňovaným jsem se právě procházela po škole. Ani jednomu z nás se nechtělo jen posedávat, to přeci děláme většinu dne.
Charles měl opět až moc povídavou náladu, takže mi převypravoval děj jedné knihy, kterou si chci už dlouho přečíst, ale teď už zřejmě nemusím, protože mi bylo všechno velmi podrobně vykecáno. Mohla jsem ho sice zastavit, ale ani se mi nijak moc nechtělo. Neměla jsem vůbec náladu na cokoliv odpovídat, ptát se a celkově mluvit, takže mi to vlastně vyhovovalo. A beztak bych se k té knížce nedokopala…

Pomalým tempem jsme došli až na druhý konec budovy. Je to taková ta část, kde není moc učeben, spíš sklady a asi dvě “prázdné“ místnosti, ve kterých se konaly různé mimoškolní aktivity. Třeba se tu sejdou tři lidi a hrajou… šachy. Třeba. Teď tu však nebyl nikdo.
Naposledy jsem tu byla, když jsem šla podpořit – předtím neznámého – Tima, na velmi úspěšný konkurz.

Tim a kapela... Podle jeho vyprávění se jim celkem začínalo dařit, což jsem jim opravdu přála. I když jsem je slyšela hrát jen jednou, a to na konkurzu, kde to furt bylo jen takové rozjezdové, věděla jsem, že musí být skvělí. Vlastně mi Tim teď před pár dny nabízel, jestli bych se na ně nechtěla jít podívat, bohužel jsem však musela odmítnout. V ten den se k nám měla zastavit teta z vedlejšího městečka, takže jsem musela přes odpoledne zůstat doma. Vypadal celkem zklamaně, jako by mu snad mé plány překazily ty jeho, proto jsem ho ujistila, že jen co budu moct, dám mu vědět.

Taky jsem se od něj dozvěděla tak skvělou věc, až jsem ho musela obejmout, a to se moc často neobjímám. Od teď za několik dní budou mít svůj první koncert! I když klidnil mé nadšení a byl až moc skromný („Ale zas taková sláva to není… Je to spíš jen takový koncertík, nic velkého.“) věděla jsem, že z toho má ještě větší radost, než já.

Z menšího zamyšlení mě vytrhla otázka mého společníka .
„Co teď budeš vlastně mít?“

„Literaturu a pak dějiny,“ odpověděla jsem.

„No tak to si užij. Když nad tím tak přemýšlím… celkem dlouho jsem tě neslyšel si stěžovat. Teda, na dějiny,“ dodal a trochu se ušklíbl.

„Hej,“ uchechtla jsem se, ale nijak jsem neodpověděla. Co bych mu na to měla taky odpovědět? Víš, na dějiny si nestěžuju, protože si při nich píšu s nějakým hrozně fajn klukem. Co, jak si píšeme? No přes topení přece. Co, jestli to není náhodou trochu ujetý? Nee, jak tě to vůbec napadlo? Takhle nějak by to vypadalo, kdybych mu odpověděla pravdivě.

„No jakto? McWangová už není rozmrzelá bába? Jestli to je tímhle, tak bych se fakt divil, protože u nás taková furt je.“

Prohrábla jsem si vlasy. „Eh, ne. McWangová je stejná.“

„Tak tě to snad začalo bavit?“ nepřestával se ptát.

Povzdechla jsem si. „Ani ne. Prostě je to furt všechno to samý. Už nemá ani cenu si na ně stěžovat, chápeš.“

„No jo… chápu“ řekl.

Přikývla jsem a doufala, že už se nebude ptát dál. A on se neptal. Pokračoval v líčení té knihy a o dějinách už se ani nezmínil.

-

Zazvonilo na začátek hodiny. Většina lidí už seděla na svých místech a já nebyla výjimkou – tou byl například jeden z těch dvou kluků, kteří se na mě společně s Leonem na začátku roku vykašlali s prezentováním. Došel jen pár minut po zvonění, ale i tak mu McWangová pěkně vynadala. Dobře mu tak.

Po téhle scénce se však profesorka zklidnila. Zřejmě dnes byla dobře naladěná, protože práci, kterou nám zadala na celou hodinu, bylo jen přečíst si pár stran v učebnici a z toho si pak vypracovat zápis. Sama se posadila a chvílemi si četla, nebo opravovala testy jiných ročníků.
Všichni jsme na ní zírali, jako kdyby se zbláznila, ale nikdo si nestěžoval. Tohle se přeci jen nestávalo každý den. Můžu s klidem říct, že za mně se to nestalo nikdy.
Každý se tedy pustil do práce. Já to všechno měla během chvíle hotové, takže jsem se spokojeně otočila k topení.
Poslední zpráva, která tam byla napsaná, byla od něho. Bylo to takové zakončení tématu, který jsme rozebírali minule; pomalu se blížící Vánoce, aneb neustálý pocit, že se z toho všeho, co jsi během těch pár dní snědl, určitě otrávíš - tohle byla jedna z jeho definicí Vánoc a mně to předtím opravdu rozesmálo. Vlastně jsem se nad tím pousmála i teď.

Přemýšlela jsem nad tím, co dalšího bych mohla napsat. Přišlo mi, že jsme rozebrali pomalu všechna témata, která se vůbec rozebrat dají. I když… možná tu něco bylo. Přišlo mi, že tomuhle tématu jsme se oba dva tak nějak vyhýbali.

A co, že to je za téma? Inu; ples. Jak jinak.

Chtěla jsem vědět jeho pohled na celou tuhle událost a zasmát se nad dalšími trefnými poznámkami, které by to celé shrnuli, zároveň jsem se však celkem bála mu cokoliv ohledně plesu napsat. Nebude to hloupé? A nebude to náhodou znít, jako kdybych ho chtěla zvát? Ježiši, co když to tak znít bude.

V hlavě se mi rojily další a další obavy a já už toho měla dost. Popadla jsem fixu a rychle na topení napsala krátkou větu; A co ty a ples?
Jen co jsem to dopsala mě moje chvíle odvážnosti zase opustila a já jsem měla chuť to zase celé začmárat. Možná mě však neopustila úplně, protože jsem to neudělala.

děkujeme za 3k přečtení !!