𝐭𝐡𝐞 𝐡𝐞𝐚𝐭𝐢𝐧𝐠 𝐜𝐡𝐚𝐭 | brian may

one

camila's pov

Znáte to, když sedíte na jedné z přednášek, snažíte se poslouchat nudný výklad stejně nudných profesorů, přemýšlíte o věcech, které se nikdy nestanou a při velkém štěstí si napíšete i pár poznámek, které vám stejně po pár dnech nebudou dávat pražádný smysl?
Samozřejmě, že znáte.
I já to znám.
Nevěřili by jste mi, kolik jich za týden zvládnu absolvovat.
Všechno je to pořád stejné.
Do místnosti vchází profesor či profesorka, odloží si všechny ty ukazovátka, papíry, tužky, učebnice a mnoho dalšího na stůl.
Všechny, co se stále nezklidnily, sjede přísným pohledem a hodina může zvesela začít.
Dobrá, zvesela úplně ne.

Na jedné takové přednášce jsem právě seděla a vnímala stejně, jako zbytek lidí – nevnímala.
Ono bylo doopravdy těžké něco pochytit, když vám přednáší profesorka, která vypadá nejmíň na devadesát, – neříkám, že jí tolik nebylo – její hlasivky zřejmě brzy vypoví službu a mluví o tématu, které jsme probrali už před čtvrt rokem. Nikoho však ani nenapadlo to oznámit.

Teď byl přesně ten čas, kdy si položíte hlavu na lavici a dospáváte ty hodiny, které jste předtím naplnili určitě něčím užitečným.
Já jsem měla hlavu zvednutou a koukala z okna.
Venku slunce svítilo ostošest a bylo příjemné teplo.
Raději bych seděla někde pod stromem a poslouchala ty uřvaný opeřence, než sedět u stolu a poslouchat tu starou protivnou bábu, to mi věřte.
I tak nechápu, co jí tady stále drží. Učitelský plat asi těžko.
Dívání z oken mě brzy omrzelo a místo toho, jsem začala sledovat ručičky na velkých nástěnných hodinách, které byly umístěné v každé třídě.
Už jen pouhých dvacet minut nás všechny dělilo od svobody.
Dvacet minut a budu moct vypadnout z téhle obrovské budovy.
Dvacet minut a budu si moct zajít na jeden Hustlerův ledový čaj.
Dvacet minut a budu moct trávit čas venku a s přáteli... A nakonec stejně skončím rozvalená na gauči s časopisy a psem Seanem, který váží pomalu víc než já. Protože tak to končí skoro vždy.

Z mého rozjímání jsem byla vyrušena člověkem, který seděl vedle mě. ,,Hej Mil. Kdo je sakra Pierre de Coubertin?“

,,Obnovil olympiádu, nebo tak něco,“ pokrčila jsem rameny.

,,Tak to je skvělý. Do příštího tejdne na něj máme vypracovat esej,“ řekl a kývnul směrem k tabuli.
A fakt že jo. Pod zadáním byla připnutá jeho fotka.

,,Řeknu ti, že ten knírek je fakt stylovej. Taky si ho nechám narůst,“ pokračoval a pokoušel si upevnit tužku pod nos.
Zakroutila jsem nad ním hlavou a když se mu konečně povedlo tužku přimontovat, drkla jsem ho tak, že mu tužka odlítla o kus dál.
Zamračil se. ,,Camiló!“

,,Mládeži! To už by snad stačilo!“ zachrčela profesorka.

,,Dořiti,“ šeptnul Leon. Pomalu se k nám rozešla a my věděli, že v té řiti vážně jsme.

,,Tohle je už po několikáté, co vás napomínám. Proto si, slečno Colinsonová, laskavě přesedněte do jiné lavice,“ kostnatou rukou ukázala na druhou stranu místnosti.
Stál tam osamocený stolek s osamocenou židlí.
Tak tohle se nepovedlo…
Bez odporu jsem se zvedla, vzala si batoh a přešla k tomu místu, kde už se nebudu moci dívat z okna. Sesunula jsem se na židli, která zaskřípala tak, až to vypadalo, že se pode mnou zbortí a sledovala tu čarodejnici. Vypadala, že jí jejich rozsazení udělalo lepší den.
Takhle jsem jí sledovala – a posílala k všem čertům – ještě nějakou chvíli, než i to mě přestalo bavit.
Tentokrát tu však nebylo moc možností, jak jinak se zabavit.
Zaujalo mě velké a až nechutně počmárané topení, které vypadalo, že už dávno dosloužilo a všechna ta psaníčka jsem si začala číst.
Převážně se tu vyskytovali nadávky nebo texty písní, i když jsem našla něco, co naprosto vystihovalo mojí aktuální náladu: Proboha, asi tu umřu!!!
Naprosto jsem souhlasila.
Na lavici mi přistála malá papírová kulička.
Rozbalila jsem jí a přečetla její obsah.

To je ale kráva.

Pousmála jsem se, s tím jsem souhlasila taky.
Nadávka byla, samozřejmě, určená profesorce a napsána mým ex-spolusedícím.
Na druhou stranu jsem odepsala souhlasnou odpověď, hodila ji zpět majitelovi a nadále jsem “si četla topení“.

Čas začínal ubývat čím dál pomaleji.
Z dvaceti minut se stalo minut patnáct a já jsem byla tak moc znuděná, až jsem si vzala fixu a na topení začala také něco vytvářet.
To něco měla být květina, ale místo toho to vypadalo jako hořící palma. Každý se narodí s talentem na něco jiného, že ano.
Mně talent ohledně kreslení nebo malování (sama pomalu nevím, jestli je mezi tím nějaký rozdíl) rozhodně chyběl.
“Květinu“ jsem se ještě nějakou chvíli snažila opravit, bohužel s neúspěchem a nakonec jsem to raději začmárala – pro svět to bude lepší. Stále jsem však chtěla něčím přispět. Napsat něco… Něco, co tam zůstane do té doby, než tu někomu konečně dojde, že by to topení mělo být už dávno na skládce.
Avšak můj talent na vymýšlení básní, písní či cokoliv jiného, byl stejně tragický, jako talent na kreslení.
Proto jsem tam naškrábala první věc, co mi v tu chvíli vyplula napovrch mysli: Jak se vede?:)
A i na tuhle primitivnost jsem byla v ten moment hrdá.

note

L : takže mě těší přivítat vás u nové (specialni) knížky, je to menší colab mezi mnou lpnskk a tady maijtelkou profilu
doufám, že se vám to bude líbit blabla dej hvězdu díky, pac a pusu.

N : so, též mě těší vás přivítat u naší společné knihy, ze které mám upřímně ohromnou radost, snad budete mít i vy
bude to zároveň takový menší zajímavý pokus, protože každá z nás má poměrně odlišný styl psaní a tak uvidíme co z toho nakonec "vyleze"
každopádně jak už bylo řečeno zanechte hvězdu nebo komentář a see ya u další kapitoly

luv u all