𝐭𝐡𝐞 𝐡𝐞𝐚𝐭𝐢𝐧𝐠 𝐜𝐡𝐚𝐭 | brian may

twenty - four

brian's pov

Druhé Vánoce, které se v baru na rohu vedlejší ulice staly již tradicí, jsem tradičně vynechal a raději se věnoval skládání hudby a ladění melodií. Tim tento večer trávil po mém boku, zatímco Roger se opíjel do němoty s polovinou školy v již zmíněném podniku. Ovšem i přes to jsme u našeho kuchyňského stolu seděli tři.

Přidal se k nám Fred, usměvavý snědý hoch z koncertu, který za námi nadšeně přišel s tím, že by nám jako kapele chtěl být nápomocen. Všichni jsme se shodli na tom, že se nám každá malá pomoc může do budoucna hodit a proto jsme jeho nabídku přijali. Sice se zdál zprvu  trochu vlezlý, ale během pár krátkých dní a po jeho pár dobrých poznatcích jsme si našli společnou notu. To tedy znamenalo, že se stal i hostem na Rogerově soukromé  garážové novoroční párty, která se stala jakousi další alkoholovou tradicí. Tu jsem si už samozřejmě nemohl nechat ujít.

Tentokrát tam však bylo mnohem více lidí než obvykle, takže jsem brzy ztratil přehled o tom, kdo dorazil, nedorazil, nebo volal, že se ještě staví. Byl jsem si jistý tím, že se tam nacházelo především až přespříliš neznámých dívek, se kterými se mě Roger nebo Tim snažili sbližovat. Vycítil jsem z toho další pokus o sehnání mi plesového rande. Tušil jsem, že jejich slib nebyl zrovna věrohodný, ale na druhou stranu mi dělala radost jejich neústupná spolupráce, ta je v kapele přeci velice důležitá. Samozřejmě mě těšil i takový zájem z druhé strany, jenže já o společnost žádné z těch dívek nestál, i přes to, že byly krásné a na první pohled milé.

Většinu toho večera jsem tedy strávil s Freddiem, který mě k ničemu nenutil - tedy když neberu v potaz naslouchání jeho názorům, k tomu nutil vždy celé své okolí.

Když pak odbíjela půlnoc, na kterou jsem dočista zapomněl, vysloužil jsem si od něj nečekaný polibek na líčko, jenž později odůvodnil tím, že jsme zbyli jediní dva na ocet a bytí bez novoročního polibku by nám přineslo smůlu. Trochu mě to překvapilo, ale nepřikládal jsem tomu žádnou větší váhu, jelikož se o chvíli později líbal s krátkovlasou blonďatou dívkou pod jmelím. To mě z ničeho nic donutilo zamyslet se nad vzhledem mé neznámé. Byla bruneta, zrzka, nebo měla vlasy plavé? Také mohly být černé jako ta nejtemnější noc. A co její oči? Rty? Byla vysoká, nebo malá?

Z takových myšlenek mě vyrušil až hlasitý pád čehosi v pozadí davu lidí.
To něco se později ukázalo být vysmátým Rogerem. To už ale hodiny pomalu odbíjeli třetí hodinu ranní, takže se nebylo čemu divit. Málokdo se v tuto dobu ještě dokázal udržet pevně na nohou.

Pozdějšího rána bylo v celém domě už naprosté ticho, ale já i přes to nemohl usnout. Posadil jsem se na parapet okna Rogerova pokoje a pozoroval východ slunce doprovázený drobnými sněhovými vločkami, které se tu a tam pomalu snášely k zemi. Skoro se mi z toho pohledu zatajil dech. Rád jsem obdivoval krásu, ovšem ne jen tu povrchní - a přitom jsem znovu vzpomenul na dívku z topení. Nevěděl jsem, jak vypadá a vlastně jsem ji znal pouze minimálně, ale i tak jsem byl schopný tvrdit, že je nádherná. Krásná, jako tahle podívaná, ne-li víc. Dala by se přirovnat ke kráse kapek rosy obsypávající okvětní lístky lučních bylin, nebo třeba k rozbouřeným vlnám oceánu omývajícím křídové útesy?

Nebyl jsem ji jistý, která z těchto krás lépe vystihovala její temperament. Když jsem se nad tím ale více zamyslel, došlo mi, že by jí mohly reprezentovat klidně obě dvě.
Přál jsem si ji opět poznat alespoň o jediný vzkaz blíže. Čím déle jsem byl mimo školu, učebnu dějin a svou zadní lavici, tím více jsem si připadal bezmocnější vůči svým pocitům.
Láskou bych je stoprocentně nenazýval - to by bylo až přehnaně naivní, ovšem to velké zalíbení v její osobě jsem popřít nemohl, ač to bylo celé tak zvláštní.

-

Od prvního lednového dne uběhlo pár dní dalších. Roger mi neustále předkládal myšlenku toho, že ples už se kvapem blíží, ale na zkoušky, které se blížily stejně rychle, očividně dočista zapomněl. Mně na nich ovšem záleželo, tudíž jsem strávil všechny poslední uběhlé dny zasypaný učebnicemi, nebo nejrůznějšími pracovními listy (určenými převážně na literatury a dějiny).

Nebyla to zrovna ta nejzábavnější činnost, jenž jsem mohl ve svém volném čase provádět, ale moc dobře jsem věděl, že mám co dohánět, abych zkoušky úspěšně složil. A když říkám úspěšně, myslím tím nejhůř na 1-.

V pátek jsem z toho byl ale už tak otrávený, že jsem musel nutně na vzduch. Trochu si provětrat hlavu a protáhnout  zdřevěnělé nohy. Proházel jsem se zasněženým potemnělým parkem a sledoval hvězdy, které se pomalu jedna za druhou začínaly objevovat na obloze. Sám pro sebe jsem se usmál a tiše je obdivoval. Hned jsem se cítil lépe. Bylo to jakoby, při pohledu do jejich záře, vyslechly vše, co tížilo mé srdce a já jim na oplátku věnoval svou pozornost a sklonil jim tím malou poklonu.

Sotva si pamatuji, co se dělo zbytek toho večera, když jsem dorazil domů, vím jen, že jsem dalšího dne konečně usedl do své osamocené rozvrzané lavice na konci učebny dějin.