𝐭𝐡𝐞 𝐡𝐞𝐚𝐭𝐢𝐧𝐠 𝐜𝐡𝐚𝐭 | brian may

thirty - three

camila's pov

John s nabídkou, kterou jsem mu při našem posledním setkání učinila, překvapivě souhlasil. Hrát v kapele byla velká věc, alespoň pro introverta jako byl on, tím jsem si byla jistá. I přesto dnes přišel do Rogerovy garáže s basou přehozenou přes rameno a s nervózním úsměvem na tváři, připraven zahrát cokoliv se po něm bude chtít.

Já a Charles jsme klasicky zaujali místa na kožené pohovce a sledovali dění. Moje pozornost směřovala hlavně Brianovým směrem, jeho skeptický pohled mi totiž nemohl uniknout. Upřímně jsem si také trochu dělala starosti, přeci jen jsem to byla já, kdo jim Johna doporučil a to jsem ho neslyšela ani jednou cokoliv zahrát.

„Tak začneme?" otázal se Tim poté, co se s Johnem trochu seznámili. Kluci pouze přikývli a začalo se. Vše probíhalo podobně jako první konkurz, jen s jedním rozdílem - zatím byl pouze jeden uchazeč. Po chvíli však bylo jasné, že jiní ani nebudou potřeba. John se podobně jako Tim dokázal rychle přidat a až na pár zádrhelů hrál velmi dobře.

Nebyl jediný kdo v ten den zkoušel s kapelou poprvé. S malým zpožděním se dostavil i Freddie, kterého před pár dny pozvali. Byl z toho úplně nadšený, alespoň tak mi to popsal Brian, a když jsem ho viděla zvedat mohutná garážová vrata, hned se jeho slova potvrdila. Fred vypadal jak sluníčko, a to doslova. Na sobě měl jakési žluté tričko/blůzu s malými třásněmi na lemu a tmavě oranžové kalhoty, které se na konci rozšiřovaly do zvonu. Roger se trochu ušklíbnul, já mu jeho oděv pochválila.

A nechválila jsem jenom oděv - když začal zpívat jednu z jejich písniček (byla jsem si jistá, že ji napsal Brian), stejně jako předtím bylo jasné, že už se jiný frontman nebude muset hledat. Freddie na to měl jak hlas tak i povahu a celému vystoupení dodával jakýsi šmrnc, který se jen tak často nevidí. Kluci s ním byli nadmíru spokojení.

Tak netrvalo dlouho a nadešel první koncert kapely Smile v nové sestavě. Odehrával se po závěrečných zkouškách, jež všichni složili úspěšně, v malém baru ve vedlejším městě. Už tam třikrát hráli, takže to pro ně nebyla velká neznámá. Také jim přišlo, že jsou v tomto baru docela oblíbení, což byl příjemný bonus.

Brian byl nervózní už několik dní dopředu. Nebyl si jistý tím, jestli jsou dobře připravení, sladění, jestli zná Freddie všechny texty... Obav měl dost a všechny se mnou sdílel a já, jakožto dobrá kamarádka, jsem se je snažila vyvracet.

V podniku bylo ten večer plno, dokonce jsem zahlédla i pár známých tvářích. Většinu obecenstva však tvořili vysokoškoláci z okolních škol nebo ženy a muži ve středním věku. Většina držela v rukách půllitry tmavého piva, protože jiné tu netočili, a buď se mezi sebou bavili nebo vyčkávali na příchod kapely. Charles, Tim i já už jsme se šli pomalu postavit mezi ně, poté co jsme klukům popřáli hodně štěstí a znovu je ujistili, že vše půjde hladce. U východu z šaten jsem se ještě otočila na Briana a ukázala mu zdvižené palce.

Na pódium vyšel majitel baru a začal s uváděním.
„Dobrý večer, dámy a pánové!" zvolal do mikrofonu, možná až příliš hlasitě. „Dnes nám tu opět zahraje kapela, která je opravdu plná úsměvů. Přivítejte prosím kapelu The Smile!"
Lidé začali, a dalo by se říci že horlivě, tleskat, někdo si i hezky nahlas písknul. Nikdo z nich se však nemohl vyrovnat Charlesovi, který tleskal jako by šlo o jeho život i o životy všech v baru.

Potlesk prořídnul. Na pódiu už byli kompletně všichni a lidem tak došlo, že místo Tima tam stojí dva neznámí chlapci. Většina už tu pravděpodobně byla na předchozích koncertech, proto nemohli přehlídnout změnu frontmana kapely.

„Dobrý večer Vám všem," slova se ujal Brian, ze kterého očividně nervozita opadla. „Dnes tu máme nové tváře. Přivítejte prosím Johna Deacona a Freddieho Bulsaru!" ozval se mírný potlesk. John jen mávnul, Freddie se zeširoka usmál.
„A samozřejmě tu je i Roger Taylor," to už se dav roztleskal víc. Nějaká holka, stojící úplně vzadu, zakřičela „Ahoj, Rogi!" Odpovědí byl pouze blonďákův malý úšklebek.

„Co to sem přitáhli za buznu?" ozvalo se kousek od nás. Za otázkou následoval chechot nekolika mladíků, kteří zlomyslně sledovali Freddieho, jenž si ještě upravoval mikrofon. S Charlesem a Timem jsme se na sebe zamračeně podívali. Podobné posměšné poznámky a úšklebky byly najednou slyšet a vidět ze všech stran. Museli to zaregistrovat i kluci na pódiu, protože se mračili stejně jako my.

„Můžeme, Frede?" řekl Roger. Freddie i přes všechen pohrdavý chechot s malým úsměvem souhlasně přikývnul a kapela spustila píseň Keep Yourself Alive.
Všichni, kteří se Fredovi vysmívali, pomalu sklapli. Měla jsem pocit, že ke konci večera si získal většinu obecenstva i ty největší idioty mezi nimi - ti by to však jen tak nepřiznali.

Freddie byl opravdová osobnost a to musel uznat každý, který s ním strávil aspoň třicet sekund v místnosti.