twenty - three

293 27 3
                                    

camila's pov

Už nějakou chvíli jsem stála před zrcadlem a sledovala svůj odraz. Po pomalu hodinovém upravováním jsem byla sama se sebou konečně spokojená. A konečně byl s mým vzhledem spokojen i Charles.  

Dnešní večer nebyl obyčejný večer, naopak, spousta lidí a hlavně studentů by řekla, že je přímo speciální. Pokud si ale myslíte, že se jedná o večer před Štědrým dnem nebo o Nový rok, velmi se pletete. Byl 27. prosinec a v místním klubu se slavilo všechno, co se během několika dní událo, aneb, jak tomu říkali, „druhé Vánoce“. Tato akce byla však pro většinu jen zástěrkou pro to se zlít pomalu až do němoty, protože… Protože už to tak bylo prostě zvykem. Já, Charles a pár dalších lidí jsme patřili do té menšiny, která se ještě celkem držela na uzdě. Celkem. 

Poprvé jsme se tu ocitli, když jsme byli v prváku. Zatím jsme se pořádně neznali a myslím, že zrovna zde se naše vztahy o něco víc prohloubily. Já a nějaký čtvrťák jsme pomáhali podnapilému Charliemu (tak se během cesty sám oslovoval) dostat se domů a něco takového vztahy vskutku prohloubí. Minulý rok jsme si pomáhali navzájem. Přesto jsme stále patřili k těm klidnějším účastníkům.  

Nyní už jsme stáli u vchodových dveřích, oblékali si své kabáty a připravovali se na to, co nás bude čekat. 

Ke klubu jsme šli pěšky. Kvůli přípravám jsme zapomněli na čas a díky tomu nám ujel autobus. Venku bylo však oproti předchozím dnům celkem teplo a do klubu to nebyla žádná velká dálka, takže nám nedělalo problém dojít po svých. Charles po cestě znovu vzpomínal na svou první účast na této akci, přidával k tomu své vtípky a já se opět moc nasmála. Do klubu jsme tak vstoupili už s dobrou náladou. 

Uvnitř to vypadalo šíleně. Bylo tu tolik lidí, že rčení ; je to tu jak hlava na hlavě bylo více než přesné. Hodně hlav už vypadalo na to, že v sobě mají několik promile. Velký prostor zaplňovala také vánoční výzdoba. Všude, kam jsem se podívala byly zavěšeny blikající světýlka a všemožné vánoční dekorace, nad pódiem, kde právě vystupovala neznámá a opravdu hlasitá kapela, byla připevněna obrovská Santova čepice a na několika místech posedávaly panenky celého Santy Clause. Byla to ta nejvíc bizarní a kýčovitá výzdoba vůbec, ale k této události se velmi hodila. 

„Takhle to tu vypadalo i minule?!“ zahulákala jsem se smíchem na Charlese. 

„COŽE?!“ 

„Jestli to tu takhle bylo i minule!“ 

„NEROZUMÍM TI ANI SLOVO!“ 

Křičeli jsme na sebe jak dva idioti, ale neměli jsme absolutně žádnou šanci se slyšet. Také jsme na sobě stále měli své kabáty a proto ke mně Charles natáhl ruku a kývl směrem k šatnám, které byly naprosto unikátní tím, že nebyly hned u vchodu, nýbrž na druhé straně klubu. Pochopila jsem, chytla jsem jeho ruku a společně jsme se začali k našemu cíli prodírat.  

Jedna z věcí, kterou opravdu nesnáším, je nemít svůj osobní prostor. Samozřejmě jsem byla smířená s tím, že zde ho moc nebude, ale i tak bylo nemožné se při tomto tlačení a mačkání na ostatní zpocené lidi cítit jakkoliv dobře. Po příchodu do šaten jsem se tak neubránila hlasitému oddechnutí. Chvíli jsme tam zůstali postávat, už bez křičení jsme si sdělili své první dojmy. Charles byl nadšený a jeho nálada byla velmi nakažlivá, takže jsme oba byli velmi brzy na stejné vlně, připraveni opustit náš úkryt a začít si dnešní večer užívat. 

Z šaten jsme se během chvíle dostali k baru, u kterého samozřejmě stálo mnoho lidí a mezi nimi mnoho známých tváří. Tři dívky, které jsem potkávala na chodbách a snad nikdy je neviděla jít odděleně, tu do sebe házeli jednoho panáka za druhým, kluk, který se mnou měl na začátku roku prezentovat úkol na Coubertina upíjel z velkého půllitru pivo a okukoval jakoukoliv slečnu, která byla v dohledu, a několik dalších studentů z naší školy. Této akce se přeci jen účastnili především studenti, a to ze všech okolních škol. 

S Charlesem jsme se mezi ně zařadili a on začal objednávat. Pořádně jsem neslyšela, co říkal, ale věděla jsem, že říká objednávku i za mě. A měla jsem pravdu, během chvíle u nás přistály dvě sklenky s prapodivně zbarveným obsahem. 

,,Co to je?” zeptala jsem se nedůvěřivě.  
,,Specialita na začátek,” zaculil se. ,,Tak na druhé Vánoce!”  

Trochu jsem se ušklíbla, ale dál jsem neprotestovala. ,,Na druhé Vánoce.”  

Stála jsem v rohu místnosti, v ruce držela skleničku s limonádou a pozorovala dění v klubu. Pár metrů přede mnou tancoval opilý Charles. Ještě před nějakou chvílí jsem se tam smála a tančila s ním, ale už jsem si potřebovala oddechnout. Připadalo mi, že písničky, které hráli hudebníci na pódiu, byly stále rychlejší a rychlejší a naše taneční kreace byly stále šílenější a šílenější. Už dlouho jsem si takhle nezatančila a v duchu jsem doufala, že zase dlouho nezatančím. 

Začínala na mě čím dál víc dopadat únava. Zamžourala jsem na své hodinky, které zřejmě ukazovaly půl jedné. Rozhodla jsem se, že po skončení další písně zajdu za Charlesem s návrhem, jestli by už nechtěl jít. Podle jeho pohybů jsem usoudila, že nebude nijak odporovat. 

Můj plán se však velmi rychle změnil. 

,,Ahoj Camilo!” ozvalo se hlasitě velmi blízko mě. Prudce jsem se otočila. 

,,Johne?” 

Jmenovaný se nervózně zasmál tím svým jedinečným způsobem, kterým to uměl snad jen on. 

John Deacon byl mým dávným kamarádem z dětských let. Trávili jsme spolu spousty času, a to i přesto, že jsme spolu nikdy moc nemluvili. Oba dva jsme byli velmi stydlivé děti. Náš vztah nám však moc vyhovoval, na to, abychom věděli, že nám je spolu dobře jsme nepotřebovali slova. Ta mi nyní jaksi došla.  

,,Nechceš jít někam, kde... je tišeji?” 

Rychle jsem přikývla a stejně jako předtím Charles jsem kývla k šatnám, kam jsme také oba zamířili. 

Naše kamarádství trvalo několik let, ale čím starší jsme byli, tím víc se ta věc, kterou jsme mezi sebou měli, vytrácela. Úplně jsme se rozdělili při nástupu na střední; každý jsme šli jinam a na naše přátelství prostě nebylo dostatek času. Byly to tedy pomalu tři roky, co jsem ho viděla naposledy. 

Zavřela jsem dveře a nevěřícně jsem sledovala kluka, který začínal být čím dál víc nesvůj. 

,,Já... Vlastně ani nevím, co mám říct. Jen jsem tě viděl tam stát a měl jsem pocit, že za tebou musím jít a-” 

Skoro jsem nevnímala, co říkal, v hlavě jsem totiž měla jedinou myšlenku, kterou mi alkohol v krvi dopomohl uskutečnit.  

Silně jsem ho obejmula. 

,,Moc ráda tě vidím.” 

Cítila jsem, jak se uvolnil a objetí mi opětoval. ,,To já tebe taky.” 

,,Co tu vůbec děláš?” zeptala jsem se, když jsme se od sebe odtáhli. 

,,No... Byl jsem přemluven,” řekl a vzápětí doplnil. ,,Ale není to tu tak špatný.” 

Zasmála jsem se. ,,To není.” 

Nastalo ticho. Oba jsme byli z našeho setkání lehce omámeni. 

,,Vypadáš tak jinak... Moc ti to sluší,” pronesl takovým tónem hlasu, který jsem u něj neznala. Byla jsem opravdu mimo a k tomu ještě červená až za ušima. 

Řekla jsem mu to samé, a ne proto, protože si to situace vyžadovala, ale proto, že tomu tak doopravdy bylo. A tak jsme tam stáli, oba červení a stále zaskočeni tím, že tu spolu vůbec stojíme. 

𝐭𝐡𝐞 𝐡𝐞𝐚𝐭𝐢𝐧𝐠 𝐜𝐡𝐚𝐭 | brian mayWhere stories live. Discover now