20.

542 38 15
                                    

Harry

U vstupu do obchodu jsem vzal nákupní vozík a oba i s Louisem jsme vešli dovnitř.

Prošli jsme celý ten obrovský obchod a do vozíku dali s plánem to koupit, snad všechno, co nás napadlo. Vozík byl plný tak, že už se tam pomalu nic nevešlo, ale počítal bych, že s Niallem nám to jídlo stejně dlouho nevydrží.

Byly jsme úplně ve nejvzdálenější části obchodu a měli namířeno k pokladnám, abychom zaplatili.

Louis si stoupl na tyč mezi kolečky vozíku s úmyslem, že se nechá vést. Naschvál jsem se rozeběhl a co nejrychleji ho tlačil před sebou.

Lou křičel a prosil ať zastavím, že brzo nabouráme, ale já neměl v plánu ani zpomalit. Všichni na nás otáčeli s tázavými obličeji jasně vystihujícími otázku 'Jste idioti?'. Já se jen nahlas smál.

Cestu k pokladnám jsme si dost protáhli, když projel každou uličkou. Docela se divím, že jsme ještě nic nerozbili nebo že jsem ten vozík ještě nepřevrátil.

Konečně jsme se dostali k těm pokladnám, oba vysmátí, že jsme ani nemohli dýchat. Nákup jsme začali vykládat na pás a hned jak projel kasou a postarší prodavačka, která náš záchvat smíchu vůbec nechápala, ho namarkovala, začali jsme ho skládat do tašek.

Nepřestávali jsme se smát, nešlo to. Louisem mám vždycky dobrou náladu, nechápu to, ale takhle dobře jsem se už dlouho nebavil.

Nákup jsme vyskládali do kufru mého auta a oba se posadili na své místo. Já za volant a Louis na místo spolujezdce. Po cestě jsme se naštěstí už nějak uklidnili a zase si poídali.

Před domem jsme tašky vyndali a chtěli je odnést dovnitř do domu, ale Niall nás asi slyšel přijíždět a vyřítil se ze dveří. Všechny tašky nám sebral, ty, co jsme s Louisem nesli a ty co ještě leželi na zemi, a i s nimi si to odkráčel se šťastným výraze zpátky dovnitř. To u mě i u Louise způsobilo další záchvat smíchu.

Byli dvě odpoledne a my leželi na gauči a neskutečně se nudili. Vůbec jsme nevěděli, co máme dělat.

,,Hazz, já se nudím." Kňučel Louis ležící na mně, koukající mi do očí a hrající si s mými vlasy.

,,Mám nápad, ale asi se ti to nebude úplně líbit a asi je to trochu moc na to, že se neznáme ani tři týdny a že spolu ani nechodíme." Řekl jsem i když mě poslední slova lehce bolela, ale v jeho obličeji jsem nenašel žádnou reakci vztahující se k mému vyjádření o našem vztahu.

,,povídej" řekl Louis naprosto klidným hlasem, jako by mu to vážně nejvíc vyhovovalo tak to mezi námi je. Ale co, tak mu to takhle vyhovuje mě přece taky. Jen se vídat a píchat, no ne...

,,No, cesta by nám tam trvala asi hodinu a půl, najedli bychom se tam a šli se třeba projít nebo do takového toho akvária, nebo na nějakou výstavu a..." mumlal jsem jedno slovo přes druhé. Bál jsem se, že odmítne. Nevím proč, tak by prostě odmítnul, je to přece jedno.

,,Neřekl jsi kam by nám cesta trvala hodinu a půl." Zasmál se Louis.

,,No mám svoje letadlo a pilota, který mi je pořád k dispozici, když ho potřebuju, tak mě napadlo, že bychom mohli letět do Paříže. Miluju Paříž, je to tam krásný, letadlem je to blízko a stejně nemáme co dělat." Řekl jsem a snažil se hrát, že jsem úplně v klidu, i když jsem v klidu určitě nezněl.

,,Jakože by jsme teď, jen tak, letěli do Paříže?" Vyskočil s vykulenýma očima Louis na zem a sledoval mě, jak pořád ležím na zádech na gauči s 'klidným' výrazem.

One of the crowd |L. S.|Kde žijí příběhy. Začni objevovat