One of the crowd |L. S.|

27.

Harry

Láska je jen iluze, je to jen chemická reakce ve vaší hlavě. Hormony, které šílí. Díky němu věřím, že jen jeden člověk na světě je ten perfektní pro každého z nás a, že je těžké toho perfektního najít a spoustu lidem se to nepovede. Já to štěstí ale měl, a našel jsem ho. Udělal jsem ale největší chybu v životě a opustil ho.

Láska je závislost, kvůli které děláme unáhlená rozhodnutí. Dobrá, ale i ta špatná. Já se dostal do situace, kde byli dvě cesty. Jedna za tím správným a druhá za tím špatným. Bylo naprosto jasné, která cesta je ta správná a já stejně šel špatně. Odešel jsem...

Louis se dostal do podobné situace a stejně jako já si vybral tu špatnou cestu. Dal mi další šanci i přes to, jak jsem mu ublížil. Další věc, karma je pravá, protože já si odchodem od své životní lásky ublížil taky.

Bylo jasné, že je to špatně, protože jsem si po tom, co jsem udělal druhou šanci nezasloužil, ale on nemohl ovládnou lásku, kterou ke mně choval a vyznal mi jí večer mého odjezdu. V tu chvíli nemohl myslet racionálně.

Když jsem ho viděl z pódia, jak mu tečou slzy, když mě vidí, slíbil jsem si, že už nikdy neudělám nic, aby po té nádherné a dokonalé tváři toho sladkého stvořeníčka tekli slzy znovu a také jsem si slíbil, že nenechám, aby mu tekli kvůli někomu jinému.

Tento slib jsem samozřejmě nezvládl dodržet. Brečel ještě mockrát. Většinou štěstím, ale nebudu, nemůžu lhát. Ještě mockrát brečel, protože jsem to posral, teda ne tolik jako na poprvé, ale ano.

Třeba, když jsem mu slíbil, že budu s ním, ale zasekl jsem se ve studiu. Drobnosti, které jsem vědě, že mu vadí, ale stejně je dělal. Nebo noci, které musel strávit sám, protože jsem byl pryč.

Na mou obranu, já taky nebrečel málo. Než jsem ho poznal dlouhé roky jsem své city nedával najevo, jako kdybych je vypnul, ale teď se to všechno dere na povrch. Už to nekontroluju a nestydím se za to. Brečím před ním a přijde mi to naprosto normální, protože to naprosto normální je.

Spoustu krát jsem brečel jen protože brečel on nebo když na mě křičel, jak na něj nemám čas. Brečel jsem, když jsem ho uviděl z podia a můj svět se díky němu zase najednou rozzářil.

Láska je bolest, kterou nikdo z nás nechce zažívat, protože vás nesnesitelně užírá zevnitř, ale co by byl život bez bolesti? Co by byl život bez lásky? Už si nedokážu představit jediný večer, kdybych neusínal vedle něj, nebo aspoň s pocitem, že usíná v naší posteli, když jsem byl kvůli hádce nucen spát na gauči. Taky si nedokážu představit ráno, kdybych se neprobudil vedle něj, protože moje spaní na gauči stejně většinou skončí tím, že v půlce noci přijde s tím, že nemůže spát a zůstaneme na gauči spát oba.

Už to jsou dva roky, co jsme se poznali a já odešel. Budou to dva roky, co mi odpustil a vrátil se mi do života.

Nastěhoval se ke mně v podstatě hned. Do Doncasteru se jel jen rozloučit, oznámit to rodině a pro věci.

Liam se Zaynem jsou samozřejmě pořád spolu a do Londýna se nastěhovali půl roku po Louisovi. Bydlí jen kousek od nás, což znamená, že spolu trávíme, samozřejmě i s Niallem, který ještě pořád chodí vyjídat mou a Louisovu lednici, spoustu času.

Taky to bude už nějaká doba od chvíle, kdy jsme společně s Louisem pozorovali hvězdy na naší zahradě. Vážně se mi líbí říkat naše. Zase mi vyprávěl o hvězdách a souhvězdích. Miluju, když o tom mluví. Vždy je do toho tolik zapálený. Vypráví a pohled nespouští z nebe, takže mám možnost pozorovat jeho krásnou tvář osvětlenou jen měsíčním světlem a hvězdami.

V těch chvílích se nezajímá o nic jiného než o nebe. Neřeší, že ho pozoruju, takže se nesnaží vypadat dobře. Nemyslím si, že se přede mnou nějak přetvařuje, ale každý z nás se na svou druhou polovičku snažíme automaticky zapůsobit. Ale když vypráví o hvězdách, prostě to všechno vypne. Je to prostě on, on takový, jakého ho vidím jenom já, takový, jakého nechává vidět jenom mě. Takový, kterého z celého svého srdce miluju. Takový, který ukradl mé srdce a já po něm ani nechci, aby mi ho vrátil zpátky. Takový, kterého bych už nikdy neopustil.

No nic, nějak jsem se teď zasnil, ale k tomu, co jsem chtěl říct...

Ten jeden den jsme pozorovali hvězdy a já věděl, že chci, aby to bylo navždycky. Věděl jsem, že chci, aby byl navždycky můj.

Doslova můj.

Teď sedíme na dece a pozorujeme západ slunce na místě kde jsme se poznali. Na místě, kde se konal festival. Na místě, kde do mě narazil a mě poskočilo srdce. Před tím jsem to nechápal, ale teď už ano, teď už to chápu. Zamiloval jsem se do něj hned v ten moment prvního střetu našich očí.

Teď to tu vypadá hrozně velké. Nejsou tu žádní lidé, stánky, podia a stany. Je tu jen nádherný výhled na krajinu zalitou tlumeným oranžovým světlem ze slunce pomalu schovávajícího se za obzor.

Jsem nervózní, podobně jako na koncertě, kdy jsem čekal, jestli Louis přijde. Louis má opřenou hlavu o mé rameno a já ho jednou rukou objímám kolem pasu. Druhou ruku mám v kapse a pevně svírám krabičku s prstýnkem, který mi pomáhali vybírat kluci. Louis je samozřejmě jediný, kdo o jeho existenci zatím nemá ani tušení.

Pustil jsem Louise ze svého sevření, ale on dál sledoval červánky na nebi před námi. Kleknul jsem si na jedno koleno a vytáhl krabičku z kapsy. Nervózně jsem si odkašlal a oslovil ho. On se na mě s úsměvem otočil, ale jeho tvář se rychle zkroutila do šokovaného výrazu.

,,Boo, vím, že jsme si prošli spousty hádek a věcmi, které si nikdy neodpustím, ale jsi moje životní láska. Jsi moje spřízněná duše a děláš mě lepším člověkem. Vlastně ne, sám sebe dělám lepším člověkem, protože mě inspiruješ tím, jak dokonalý jsi. A přes to, jak často ti opakuju, jak moc tě miluju, přijde mi to málo. Proto tu teď klečím, před tebou a prosím tě Louisi Williame Tomlinsone, vezmeš si mě a budeš až do konce života jen můj?"

Položil jsem otázku, kterou jsem chtěl vyslovit už delší dobu, ale čekal jsem na perfektní příležitost.

Louis mi skočil okolo krku. Skončil jsem ležet na zádech na zemi s Louisem ležícím na mně.

,,Navždy jen tvůj." Dostalo se mi odpovědi, o které jsem tak doufal, že uslyším.

Zase jsem porušil svůj slib. Louis zase brečí. Mé tričko začíná být promočené slanými kapkami štěstí, které se Louis nesnažil ani zastavit. Zase vám nebudu lhát. Brečel jsem taky.

Lou se mi vpil do rtů. Polibek byl slaný, ochucený našimi mísícími se slzami, přes to se v tuhle chvíli zdál tím nejsladším polibkem.

Jsem tak šťastný. Tak šťastný jakým mě dokáže udělat jen a pouze Louis.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
Tak a je tu předposlední kapitola, je kraťoučká, ale doufám, že se líbila🤍
Bee<3