One of the crowd |L. S.|

22.

Louis

V tom úžasném akváriu jsme strávili několik hodin. Moje neustálé zamilované pohledy věnované Harrymu museli být naprosto nepřehlédnutelné. Naštěstí Harry nic neříkal, a třeba si toho vážně nevšiml, přes to, jak sledoval, co se kolem něj pořád děje. Někdy mi věnoval a někdy ukradl letmý polibek, při čemž jsem vždy až nezdravě zčervenal. Někdy se mnou šel ruku v ruce. Někdy měl ruku omotanou kolem mých ramen a někdy okolo mého pasu. Někdy se jen tak zastavil a objal mě.

Teď už jsme ale stáli venku. Byla už tma. Večerní Paříž krásně zářila. Na ulici už moc lidí nebylo. Bylo skoro devět a lidé byli rádi, že jsem doma z práce zpět u svých rodin nebo aspoň u své postele. Řekněte mi, kdo by se po náročném dni netěšil na svou postel. Nikoho takového neznám.

,,Půjdeme k Eiffelovce pěšky? Je to jen kousek." Ptal se Harry a já souhlasil. Vlastně se procházím docela rád. Je to osvěžující.

Naše cesta samozřejmě neprobíhala v tichosti. Celou dobu jsme si povídali, většinou naše nově nabité poznatky z naší prohlídky podmořského světa z blízka. Drželi jsme se za ruce a já tu zase nemůžu vynechat to, jak moc jsem si užíval Harryho přítomnost.

Konečně jsme došli k Eiffelově věži. Je mnohem větší, než jsem si podle fotek myslel, a tak nádherně ve tmě, rozléhající se kolem nás, zářila.

Na chvíli jsme zastavili a já obdivoval tu úžasnou stavbu. Je to nádhera...

,,Chceš se jít najíst tam?"  zeptal si mě s úsměvem Harry a prstem ukázal směrem k té věži tyčící se před námi.

,,Jakože nahoru?"

Kývnul.

,,Harolde, to si už děláš srandu... vážně?" úplně jsem tam skákal radostí. ,,Vážně by jsme se mohli jít najíst tam?"

,,Ano" zasmál se nahlas Harry.

,,Harry, nespím náhodou? Protože tohle je už nějak moc přehnaně dokonalý. Vezmeš mě do Paříže, do akvária a teď mě chceš vzít ještě na Eiffelovku? Pane bože." Skočil jsem mu kolem krku. on mě chytil pod zadkem a vyzvedl si mě nahoru. Hned jsem mu omotal nohy kolem pasu a začal mu dávat motýlí polibky snad na každý milimetr jeho dokonalého obličeje.

Harry se smál a přiložil čelo k tomu mému hned po tom co jsem přestal se svými polibky. Pořád jsem se usmíval a on taky.

,,Harry?"

,,Tak pojď, jdeme."

Řekli jsme s Harrym nastejno. Pravděpodobně nepostřehl, že mu něco chci říct, možná naštěstí. Řeknu mu to později. Ještě mám dost času na to se vyznat.

Pustil mě a já z něho slezl a zase jsme se ruku v ruce vydali do restaurace na Eiffelově věži.

Harry všechno zařídil. Naštěstí jsme jeli výtahem, ty schody bych pravděpodobně nezvládnul.

Posadili jsme se ke stolu pro dva hned na u okna, takže jsme měli nádherný výhled na tu nádhernou Paříž. Docela závidím lidem, co tu žijí a vídají tuhle nádheru každý den. Teda Londýn není o nic horší. Je stejně nádherný, ale já jsem z Doncasteru. Ale je pravda, že si zase tohohle nádherného výhledu a vlastně celkově krásy tohoto města vážím víc jako člověk, co nemá možnost vídat to každý den.  Když tu žijete, už si na to zvyknete a vlastně vám to nepřijde nějak výjimečné. 

Řeknu mu, co cítím po tom, co si objednáme a budeme čekat na jídlo.

V podstatě hned co jsme se posadil k nám přišel číšník, s jídelními lístky, které nám s nepřetrženým pohledem na Harryho podal. Ten, co podával mě jsem mu uraženě vytrhl z ruky, čehož si ani nevšiml. Když si od něj vzal svůj jídelní lístek i Harry, zase odešel.