24.

470 48 14
                                    

Louis

Vyběhl jsem ze své ložnice, na gauči nebyl ani Niall. Odjeli oba dva. Bez jakéhokoliv většího vysvětlení.

Je to určitě moje vina. Věděl jsem, že odjede, celou dobu. Věděl jsem, že mě opustí, ale opravdu jsem nevěděl, že to bude tolik bolet.

Je to moje vina. Nebyl jsem dost dobrý. Nestačil jsem Harrymu, aby byl šťastný stejně tak jako nestačím nikdy nikomu.

Padl jsem na kolena a brečel. Nahlas jsem křičel. Bylo mi najednou všechno jedno. Brečel jsem panicky a nešlo přestat. Klepal jsem se a nemohl dýchat. Motala se mi hlava a já nechtěl nic jiného něž aby tohle skončilo a aby to byl jen nějaký hloupý vtip. Chtěl jsem, aby se Harry vrátil. Byl světlo mého života. Byl jediná dobrá věc, co se mi přihodila. Zamiloval jsem se, tak rychle jsem se do něj zamiloval, a tak moc...

Ale proč by se měl vracet, když nejsem dost dobrý na to, aby si vybral mě místo nějaké práce....

,,Lou?! Co se děje?" přiběhli ke mně Liame se Zaynem a oba mě objali i když se mé odpovědi nedočkali. Nedokázal jsem to, nemohl jsem ani mluvit.

Tak hrozně to bolí. Ani si to nedokážete představit. Opustil mě on, člověk, co pro mě znamenal celý svět...

Odjel jsme ještě ten den, nic mě v Londýně nedrželo...taky co by mělo, když jsem ztratil vše.

***
O šest měsíců později
***

Láska je jen iluze, které lidem brání vidět okolní svět takoví, jaký je. S ní se všechno zdá hezčí a snazší, ale není to realita. Je to sen, ze kterého se jednou probudíš tím, že ztratíš a už se nic nezdá stejné.

Když jste doopravdy zamilovaní, poznáte to. Já to poznal, sice ne hned, ale ano. Stejně jsem si nejjistější byl až tehdy, když jsem ho ztratil. Probral jsem se z toho snu a objevil se v tom nejhorším místě, v realitě, kde neusínám a ráno se neprobouzím vedle něho.

Láska vám tak nesnesitelně motá hlavu, že si spojujete naprosté blbosti a všechno vám připomíná vaši chybějící půlku. Například jdete krásnými ulicemi, koukáte na krásně upravený trávník, na ještě hezčích zahradách cizích lidí a stejně vám to jen připomene ty dvě krásně zelené oči plné radosti a štěstí. Jak ty oči asi vypadají teď? Pravděpodobně pořád stejně šťastně...

Bolí to, moct to bolí. Užírá mně to zevnitř a upřímně, podepisuje se to na mně i zvenku.

Dost jsem zhubnul, pořád vypadám unaveně, to bude asi tím, že v podstatě nespím, protože když zavřu oči vidím jeho a všechny ty krásné vzpomínky, co jsme si stihli za ty tři týdny vytvořit. Mám neustále napuchlé a červené oči, které pořád tak neustále pálí od toho pláče, který častokrát nejde zastavit dlouhé hodiny.

Tak moc to bolí.

Zamiloval jsem se upřímnou a pravou láskou hned, jak jsem do něj první den vrazil. To jsem to teda ještě ani netušil, ale ten jeden pohled do jeho očí stačil.

Na lásku na první pohled jsem nikdy nevěřil, teda spíše do té doby, než jsem ho uviděl. Jak už jsem říkal, v tu chvíli jsme to ještě nevědě, ale teď když na to takhle zpětně koukám, je mi to úplně jasné.

One of the crowd |L. S.|Kde žijí příběhy. Začni objevovat