Dramione - REDEMPTION

46. Kapitola

„Počítej s tím, že zítra budeš na titulní straně Denního věštce," upozornil Draco Hermionu, když zahlédl v davu kouzelníků, kteří sledovali taneční páry, Ritu Holoubkovou se svým bleskobrkem. „Rita nevynechá jedinou možnost, aby se o mě nezmínila," konstatoval s nepopiratelnou ironií v hlase.

„Možná tentokrát napíše tvůj nekrolog," odsekla mu naštvaně a Draco na poslední chvíli potlačil ironické uchechtnutí, které se mu dralo z hrdla. Dobře si uvědomoval, že by v jejím momentálním rozpoložení mohla zareagovat tak, že by toho později všichni litovali, a to si nemohl dovolit.

„Uvolni se, Grangerová," vybídl ji a provedl elegantní otočku. 

„Nemluv na mě," sykla podrážděně a snažila se ovládnout rozčilení, které s ní lomcovalo.

Hermiona měla tělo ztuhlé napětím. Ze všech sil se snažila potlačit hrozící výbuch emocí. Draco byl vynikající tanečník, ale ona nebyla schopna si jejich tanec vychutnat. Ačkoliv jeho šokující prohlášení slyšelo jen pár lidí okolo, zdálo se jí, že je všichni v sále pozorují. Připadala si jako nějaký vzácný exponát v muzeu. Cítila na sobě zvědavě lačné pohledy přítomných, které je bedlivě sledovaly. Každé jejich gesto, pohyb, výraz tváře... Všechno na ni padalo. Potřebovala pryč. Pryč!

„Půjdeme ven a promluvíme si," pronesl Draco po chvíli mlčení, zatímco stále tančili. Uchopil ji za loket a nasměroval k nejbližšímu francouzskému oknu, kterým se vstupovalo na osvětlenou terasu, a nenápadně se snažili proplést se mezi tančícími dvojicemi.

Jakmile vyšli ven, nadechla se zhluboka čerstvého nočního vzduchu, a když se jí plíce naplnily chladem, cítila se najednou svobodnější. Terasa byla osvětlena drobnými mihotavými světýlky a díky ohřívacímu kouzlu jí nebyla zima. Postávalo zde několik diskutujících dvojic. Došli až na protější konec terasy, kde momentálně nikdo nebyl.

Hermiona zkřížila paže na prsou a vyčkávavě se na něj zahleděla. Přitom samou nervozitou neklidně podupávala pravou nohou. „Můžeš mi vysvětlit, co mělo to tvoje prohlášení vevnitř znamenat? Proč jsi to udělal?" vyhrkla a skenovala ho pohledem. Stále se v ní ještě vařila zlost a podráždění.

„Hlavně se uklidni, Grangerová," vyzval ji a očima přehlédl okolí, jestli se nikdo v jejich blízkosti nezdržuje. Poslední, o co by stál, by byl nevítaný posluchač.

„Tak já se mám uklidnit," vybuchla jako sopka. Její předstírané ovládání vzalo za své, když viděla, jak se ten blonďatý zmetek tváří znuděně a nezúčastněně. „Hraješ se mnou bůhvíjaký svoje hry a já mám být klidná? Já nejsem ničí hračka a už vůbec ne tvoje," vykročila k němu a zabodla mu prst do hrudi. Ani se nepohnul, jen na ni bezvýrazně shlížel.

„To Beth mě přemluvila, abych ti pomohla a já lituju, že jsem souhlasila. Kdo ti dal právo mi takhle zasahovat do života?" zuřila. „Uvědomuješ si vůbec, co jsi udělal? Já nechci být s tebou spojovaná jako jedna z těch naivních nanynek, o kterých si přečtu v Denním věštci, který jsi využil a pak odkopl. Možná ses navenek změnil, ale pořád se chováš jako ten stejný bezohledný, sobecký a bezcitný parchant jakým jsi býval."

Draco se pohnul tak rychle, až sebou Hermiona škubla a instinktivně couvla o krok dozadu. Jeho pohyb byl tak nenadálý a nečekaný, až vyděšeně lapla po dechu. Než se stačila vzpamatovat, ocitla se přilepená na studené tvrdé zdi, uvězněná Dracovým tělem. V jeho moci.

Měl napjatou čelist, pohled mu náhle potemněl. Na očích mu bylo poznat, že se v něm vzmáhá vztek. Nebezpečně se mu leskly, byly tvrdé a nepřátelské. Na malou chvíli mu v nich probleskla bolest a vzápětí přiblížil svou tvář k její tak natěsno, až Hermionu zašimral jeho dech na tváři. Opíral se pravou rukou o zeď v úrovni její hlavy a planoucí pohled, kterým ji provrtával, ji propaloval až do nitra srdce. Maska lhostejnosti mu spadla a odhalila bouři emocí vířících pod ní.

„Vůbec nic nevíš," cedil pomalu mezi zuby, zatímco z očí mu šlehaly blesky a chřípí se mu chvělo rozčilením. „Nic nevíš, a přesto si mě dovoluješ odsoudit, aniž bys mi dala šanci cokoliv říct. Abys mě vyslechla. Nemáš ani tušení, o co tady jde," vrčel totálně bez sebe.

„Nikdy bych si nemyslel, že jsi takový pokrytec, Grangerová. Ani ty nejsi neomylná. Všichni děláme chyby, ale můžeme se změnit, ať už zkušenostmi nebo tím, co jsme prožili. Ale to ty nevidíš nebo vidět nechceš. Jsi tak úzkoprsá a zahleděná jen do sebe, pořád žiješ v minulosti," pokračoval. „Nemáš ponětí, jaký to je, nemít možnost svobodně se rozhodnout, jít a dělat, co sám chceš, nebýt svým vlastním pánem, a to s Melissou už bylo nad rámec toho, co můžu a jsem ochotný snést. Tak jsem udělal to, co jsem udělal. Netušil jsem, že ti ta představa bude tak odporná, zvlášť když jsem viděl, jak se objímáš s mojí matkou jako s nejlepší přítelkyní. Umíš se dokonale přetvařovat. Myslel jsem, že jsi jiná," vyprskl na ni opovržlivě a v jeho hlase zaslechla dobře skrývanou bolest.

Tak dokonale ji zaskočil, že nebyla schopna ze sebe vypravit ani hlásku. Výraz, který měl ve tváři, ji překvapil. Šedomodré oči, mající většinou barvu nebe před bouřkou, se proměnily v rozbouřený oceán. Zračila se v nich zlost, zklamání, lítost a ještě cosi, co momentálně nebyla schopná identifikovat. Stáli tam, opření o zeď, s pohledy zakleslými do sebe, neschopni přerušit oční kontakt. Nevnímali nic jiného než jeden druhého. Napětí mezi nimi jiskřilo, atmosféra zhoustla. Hermioně bušilo srdce jako o závod. Nechápala, jak je možné, že má na ni jeho blízkost takový vliv.

Než se stačila nadechnout k odpovědi, ozvalo se několik dutých ran a noční obloha se rozzářila působivými barevnými efekty kouzelnického ohňostroje. Současně se otevřela francouzská okna plesového sálu a na terasu se vyhrnul zástup kouzelníků a čarodějek dychtivých shlédnout tuto jedinečnou podívanou.

V tu chvíli jako by se kouzlem přerušilo pouto, které je svazovalo. Draco se napřímil, odstoupil od ní a ruce vrazil do kapes kalhot. Tvář mu ztuhla a najednou před ní stál chladný, sebejistý a uzavřený muž. Nemihla se mu v ní jediná emoce, byla bezvýrazná a dokonale nečitelná. Jako by ten okamžik, kdy z něj spadla kamenná maska a odhalil nechtěně svoje nitro a pocity, nikdy neexistoval. Byl to takový rozdíl, že Hermiona měla na krátkou chvíli pocit, že se jí to všechno jen zdálo. Otočil se na patě a beze slova odešel.

❤Eh, trochu více emociálně náročnější kapitola, alespoň pro mě, když jsem ji psala. Ples ale ještě nekončí... Jinak jste úžasní, moc děkuju za přečtení, hlasy, komentáře a vaše názory, jsou pro mě motorem, který mi dodává energii a chuť do dalšího psaní.❤