Dramione - REDEMPTION

57. Kapitola

V pátek odpoledne se Draco rozhodl, že si po náročném školním týdnu potřebuje pročistit hlavu. Převlékl se do sportovního hábitu, vzal své koště a vydal se na hřiště. Strávil tam skoro dvě hodiny. Svištěl vysokou rychlostí vzduchem, spouštěl se ve výkrutech dolů a zase prudce stoupal, rychle měnil směr let,u jako by chytal neviditelnou zlatonku. Užíval si ten pocit svobody a uvědomil si, jak strašně mu létání chybělo.

Těsně předtím, než slétl dolů, si všimnul dvou postaviček u hřiště, které ho pozorně sledovaly. Přistál nedaleko nich a ta menší se k němu vzápětí rozeběhla

„To bylo boží," vykřikla Meghan a s vykulenýma očima na něj obdivně a trochu i závistivě koukala. „Taky bych to chtěla takhle umět," povzdechla si toužebně a prohlížela si jeho koště. Opatrně se dotkla drobnými prstíky násady a přejížděla jimi po hladkém dřevě.

„Určitě se to naučíš, až vyrosteš," mrknul na ni povzbudivě a pozdravil se s Lenkou, která k nim právě došla.

„Snad jo," trhla rameny a nespouštěla zrak z koštěte. „Já bych už chtěla mít taky koště a naučit se lítat, ale máma je nemá ráda a bojí se o mě. Říkala, že jsem ještě moc malá a nešikovná," povzdechla si. Lenka ji konejšivě pohladila po vláskách.

„Ale táta uměl skvěle lítat a byl chytačem. Taky chodil do Bradavic," pochlubila se pyšně.

„Fakt?" povytáhl obočí.

„No," kývla hlavou, „mámy kamarád, co s ní chodil do školy, to říkal. S tátou byli nejlepší kamarádi a hráli spolu famfrpál. A babička mi slíbila, že až mi bude sedm, dostanu vlastní koště," vzpomněla si a tvářička se jí rozzářila radostí. „Jenže to bude ještě za dlouho," dodala smutně.

„Kolik ti je let?" otázal se se stopou zvědavosti v hlase.

„Na začátku prázdnin mi bude pět," ukázala mu roztažené prsty jedné ruky.

„Meghan, budeme už muset pomalu jít," vmísila se do jejich debaty Lenka, která až dosud tiše postávala vedle nich.

„Tak jo," souhlasila odevzdaně holčička a obrátila se k odchodu.

„Počkej," vylétlo najednou z Dracových úst a obě ženy se k němu otočily s očekáváním v očích. Pod náporem jejich soustředěného pohledu nervózně přešlápl. „Chtěla by ses někdy proletět koštěti?"

„Teď?" zasvítila jí očka radostí.

„No..., myslel jsem někdy..., jestli ti to máma dovolí...," couval ze své nabídky, když si uvědomil, co vypustil z úst. Co ho to, pro Merlina, zase napadlo, vynadal si v duchu. Ale slova už jednou byla vyřčena a nemohl je vzít zpět.

Ten její dychtivý pohled na koště ho dostal. Sám si dobře pamatoval, jak toužil se proletět a jak byl nadšený a jásal, když ho otec posadil před sebe a krátce s ním obletěl zahrady Malfoy Manoru. Tehdy byli ještě všichni šťastni, pomyslel si zatrpkle.

Při pohledu do jejích smutných očí pocítil absurdní potřebu ji potěšit, udělat radost, dostat šťastné jiskřičky do jejích očí. Nechápal to. Nikdy se o malé děti nezajímal, ale tahle cácorka ho dostala. Přitom ji vůbec neznal.

„Mohla bych?" obrátila prosebně oči k Lence a Draco najisto očekával zamítavou odpověď. Lenka ho však překvapila.

„Ale samozřejmě, zlatíčko," odpověděla jí se svým typickým zasněným úsměvem. „Draco na tebe dá pozor, aby se ti nic nestalo. Vždycky jsem věděla, že máš dobré srdce," pronesla sladkým melodickým hlasem a zadívala se mu upřeně do očí. Draco se nervózně ošil. Její vodově světlemodré oči jako kdyby viděly až na dno jeho duše.