Say you won't let go

2.

Moc jsem toho nenaspala, ten Kosák se mi neskutečně vryl do hlavy. Budu asi muset udělat to co jsem nechtěla, ty kluky ignorovat ještě víc, jestli to půjde... Jenže já chtěla dělat i dobře svou práci a vycházet tu s každým, akorát já když tu svou kamennou masku povolím, spadne úplně...

Ty dva tréninky během úterý s dvacítkou a jeden s devatenáctkou jsem jaksi přežila. Akorát večer už měla přijít na řadu i má druhá profese. Kluků na fyzio nebo promasírovaní se hlásilo hodně a tak jsem svou práci dostala i já.

Úplně nevím důvod, ale za celý večer u mě byli kluci pouze z Liberce. Avšak vůbec mi to nevadilo, protože přišli po dvou a kecali mezi sebou a mě si tak vůbec nevšímali, asi pochopili moji hru na nedostupnou a nebo jsem jim byla volná.

Záměr jsem se dozvěděla až další den ráno při rozcvičení a zapracování.

,,Hele Báro?" Promluvil na mě Petr Hauser, což bylo snad úplně poprvé co mě někdo z kluků oslovil jménem.

,,No co se děje? Ten cvik děláš dobře." Mírně jsem se snažila pousmát, akorát v tom planku co jsme právě dělali to moc nešlo.

,,Kolik že ti je?" Zeptal se. To jim to nikdo neřekl?

,,Stejně jako většině z vás, jsem ročník 2003." Sklopila jsem pohled znova do země.

,,Víš co je divný? Že hodně holek v tomhle věku je z nás úplně odvařených a ty se tváříš jak kdyby se blížila tvá poslední hodina." Přidal se Lukáš Pajer.

,,Přesně, to je docela úsměvné jak se nám snažíš možná i vyhýbat a při zápase na tribunách sedí stejně staré holky a plánuji si s námi svatbu a s kterým by co měli." Přikývl Robin Sapoušek. A co jim mám na tohle asi říct?

,,Nejsem tu dobrovolně to je vše co vám řeknu, ale svou práci chci dělat dobře a chci vás připravit na tréninky, zápasy a některé na mistrovství."

,,A teď si dáme skoky." Pokračovala jsem potom co to mezi nimi tak zahučelo, aby se mě dál na nic neptali. Věděla jsem že to budou řešit dál, na rozdíl od včerejška kecali při každé příležitosti co měli a já se snažila nezaslechnout o čem. Jedna věc mě však zarazila, že jim Kuba o mně nic neřekl.

Odpoledne už bylo o něco náročnější, po obědě se řešilo něco okolo večerního zápasu devatenáctky, následoval trénink dvacítky, na který už však semnou šel Háša a tak kluci na žádné další otázky prostor neměli a následně jsme se museli přesunout do větší arény na rozcvičení a připravení na zápas devatenáctky. Na mém těle už ta zátěž byla celkem znát, nebyla jsem zvyklá cvičit třikrát denně a u toho být celý den při smyslech, takový režim co byl tady jsem snad nikdy neměla.

Naštěstí během zápasu jsem mohla být na tribuně a trochu si od tohohle odpočinout, teda bylo to v úmyslu.

,,Já věděl že tě tady najdu." Objevil se vedle mě Kuba, když v aréně bylo pro zatím úplné ticho, fanoušci ještě nebyli vpuštěni dovnitř a na ledě taktéž nikdo nebyl.

,,Ehm, ty jsi mě hledal?" Lekla jsem se ho.

,,Je tomu tak, chtěl jsem poradit s něčím, ale tady to úplně nepůjde, nebylo by možné jít do gymu?" Usmál se podezřele mile, což se mi moc nelíbilo.

,,S čím? Za chvíli bude rozbrusleni a zápas."

,,S nějakými cviky a není kdy jindy to potrénovat. Večer na pokoji by to nebylo tak ideální." Naznal. Jak jako ideální?

,,Jakube je to jen čistě tréninkové a pracovní že?"

,,Jo, skoro... Na co ty hned nemyslíš?" Zasmál se.

,,Na nic, jen to vyznělo tak jinak." Bránila jsem se.

,,Jo tak to potom jo, promiň že jsem to neřekl víc formálně." Smál se dál, ten jeho úsměv mi chyběl... Teda ne že by mi chyběl on, avšak ten úsměv měl takový hezký...

,,Hele víš jak jsme dělali ráno něco na ty nohy a břicho?."

,,Dělali jsme toho hodně." Uchychtla jsem se.

,,S kým? Semnou už dlouho ne." Mrkl po mě. To je zmetek, teď v dobrým slova smyslu.

,,Vymáčkni se, chci vidět aspoň kousek zápasu." Protočila jsem očima, přestože mi to přišlo vtipné, ale nechtěla jsem aby si myslel že povolím své chování.

,,Jsou dva ty cviky, nikde jsem je neviděl, ani v Americe,ani ve Finsku, prostě nikdo je s námi nikde nedělal." Začal je ukazovat.

,,Počkej, děláš to špatně jako většina týmu ráno, musíme na tom ještě zapracovat. Koukej." Předvedla jsem mu to, jenže jsem si všimla že nevnímá jen ten cvik.

,,Kubo sleduj techniku ne něco jiného." Napomenula jsem ho.

,,To se ti řekne, když tohle bylo před rokem a půl moje." Pohodil rukama. To se snaží o tu omluvu nebo?

,,Naučím tě tyhle dva cviky a pak si sleduj co chceš, jen chci aby jsi to dělal dobře, tyhle cviky jsou dost efektivní."

,,Dobře, budu to radši zkoušet." Špitl. Byl nějakej divnej, takový moc často nebyl nebo jsem ho takhle neznala.

,,Jim tohle můžeš ukázat ve Finsku, by z toho ty mladý Fiňáci mohli mít taky zamotanou hlavu." Řekla jsem, když jsem ho po deseti minutách v obou cvicích srovnala a konečně je dělal dobře.

,,Budu si to každý den muset opakovat, abych to dělal technicky dobře a to břicho bolelo tak jak má."

,,Nemusí to vyloženě tolik bolet, hlavně to dělej dobře, párkrát to tady ještě během zapracování budeme dělat, tak snad se vám to do hlavy dostane." Zvedla jsem se a chtěla už odejít.

,,Baru? Nemusíš se chovat tak jak se k nám chováš, já klukům teda o nás dvou neřekl, ale až poletime do Kanady, dostane se to ven." Zastavil mě.

,,Já už po tom co jsem zažila nechci být znova zklamaná a na dně jako jsem byla poslední rok a půl, byla jsem sem poslána abych se polepšila a ne abych na tom byla ještě hůř." Špitla jsem potichu, avšak jak tu nikdo jiný nebyl, bylo to dobře slyšet.

,,Proč by si na tom měla být hůř, když se  s námi začneš normálně bavit?" Nechápal.

,,Nechci se na vás upoutat a hlavně se zase zamilovat, už jen to že jsem s tebou teďka tady je přes čáru po tom všem..."

,,Ty se vážně bojíš lásky?" Skočil mi do toho.

,,Jakube ty nejsi já, to zklamání od tebe a dalších včetně Svozky a Bráby mi stačilo." Zvýšila jsem mírně hlas a utekla pryč. Chtělo se mi brečet a na tribunu přišla když už zápas začal a byli tam fanoušci. To mě teda vidí v dobrém stavu...