Say you won't let go

28.

Zbývala minuta do konce základní hrací doby. Stav byl 0:1 pro Švédy. Půlka střídačky už ani nevěřila ve výhru a já nechtěla vidět kluky zklamané. Švédští fanoušci už si mysleli že finále mají v kapse, avšak v tu nejlepší chvíli udeřil Jiříček. Ta atmosféra po srovnání byla nepopsatelná.

Stále byla naděje. 1:1

,,Já už nemůžu." Přijel Suchy ke střídačce, před začátkem prodloužení.

,,Suchoši to dáš. Chytáš skvěle, drž si svůj klid." Povzbudil ho Ondra Pavelec co stál vedle mě.

,,Přesně, lepší brankář v celým Halifaxu není." Přidal se náhradní brankář Danda Král.

,,Je to kurva náročný." Postěžoval si a přejel o něco blíž ke zbytku týmu, protože trenér Rulík jim ukazoval taktiku na hru tři na tři.

Měl pravdu, bylo to sakra těžký. Švédové měli viditelně tenhle způsob hry sehraný lépe a na Suchyho vyšlo několik dost nebezpečných ran. Přes Toma, však žádná neprošla a postupem času to začalo vypadat na nájezdy.

Teda skoro. Zase poslední minuta. Pro nás asi osudová a pro Švédy vlastně taky, jen v horším smyslu.

,,Kdo má puk?" Ptala jsem se Dandy, protože jsem přes nakloněné kluky neviděla.

,,Šapy, Počkej dává Kuldovi, a ten..." V tu chvíli propukla obrovská radost. Neslyšela jsem nic, jen radost kluků, přišlo mi to jak nějaký meziprostor naprosté euforie a radosti.

Byli jsme ve finále.

Oni to dokázali. Medaile byla jasná. Všechno se to odehrálo neskutečně rychle.

Mezitím co Švédové se slzami v očích stáli na modré. Celý náš tým se radoval, včetně mě.

Na ledě to byly z mého pohledu docela klidné oslavy, to až v kabině se to trochu rozjelo. Ne že by to byla nějaká super párty, ale hráli všemožné písničky, kluci se smáli, říkali různé vtipy a podobně.

,,Prohrál si sázku Kubíku." Přišla jsem za Kosákem, když se kluci začali pomalu klidnit.

,,A doprdele, ajoo." Uvědomil si.

,,Už se těším na tu čokoládu." Vyplázla jsem na něj jazyk.

,,Moje finanční konto bude brečet."

,,Furt lepší když bude brečet konto než vy po prohře." Naznala jsem.

,,To je pravda." Uznal.

,,Hele Báro budeš mít čas mi promasírovat rameno?" Zeptal se mě Ryši a já se tak musela vrhnout zpět do mé práce. Volný den tentokrát být už neměl, a kluci na regeneraci moc času neměli. Ani zápas Kanada USA vidět nechtěli a šli dřív spát. Dost nezvyklé u nich.

Avšak chápala jsem je. Čekalo je velké finále. Od probuzení jsem měla poprvé za tu dobu co jsem tady, docela citelné nervy. Věřila jsem že můžou vyhrát, jenže Kanada. K tomu to byl poslední den co jsme byli všichni pospolu. Dolehlo to na mě.

,,Co se s tebou děje Báro? Seš nějaká divná." Všiml si toho u snídaně Mory. Přeci jen poslední týden jsem byla mezi nimi dost upovídaná a teď jsem neřekla ani slovo.

,,Nechci domů."

,,Doopravdy? Před dvěmi týdny jsi tvrdila něco jiného." Divil se Svozka, mezitím co já koukala do misky s ovesnou kaší.

,,Hele možná ti vyjde ta práce tady u Suchyho, to bude něco podobného." Usmál se Brába.

,,Nebude to podobné. Každý hrajete jinde. Ty vaše debilní nápady a připomínky mi budou chybět. Děje se to co jsem přesně nechtěla aby se dělo. Chtěla jsem se vyhnout tomuhle kontaktu s vámi a nevyšlo to. Teď z toho budu zas mimo."