6.

949 40 22
                                    

Ten poslední zápas tady v Ostravě stál jednoduše za nic. Doufám že jsem Kubu tolik nerozhodila, ale on by tu prohru 0:4 stejnak asi moc nezměnil.

A poté konečně domů! Ano sice když jsme se rozloučili bylo deset večer, avšak na nic více jsem se netěšila. Možná to bylo zbytečný se těšit domů. Nemohla jsem spát a rodiče mě i Hášu co u nás spal hned to další ráno vyzpovídali. To bylo úžasný, ale já už uměla dobře zakecávat.

A následující dny to nebylo o moc lepší, žádný užívání, vlastně jsem se jen učila a nechávala se dobrovolně přezkoušet. Ano jsem v pořádku, i když... Potřebovala jsem ty známky vylepšit, k tomu tam budu měsíc chybět.

Mamka z toho byla docela mimo, vůbec to nečekala. Je vtipné že během měsíce jsem vytáhla známky na trojky a měla udělaný všechny otázky k maturitě. Vzala jsem to vážně, ale to jen protože mě čekala měsíční dovolená v Kanadě. Nazvala jsem to tak, protože jsem si řekla, že na tom chci najít něco pozitivního a do Kanady vážně asi už jentak nepoletím.

Nevím ani proč, ale těšila jsem se tam. Ten týden s kluky v Ostravě mě jaksi znovu ukázal že má cenu pracovat, učit se a snažit se být lepší a lepší. Jinak jsem si svou změnu a motivaci neuměla vysvětlit.

13.prosince už mě vyzvedl Háša doma a hurá směr Praha. Před tím měsícem a půl jsem za to nebyla moc ráda, avšak teď už celkem jo. Než jsem si teda přečetla cestou soupisku a plány. To mi ta radost poklesla.

Kos,Brabenec,Svozil.

Trojce která mohla vlastně za to jak jsem na tom byla a kde teď jsem. S Kubou už jsem byla asi jaksi v pohodě, ale ti dva? To bude nejspíš můj konec tohle mistrovství. Ještě že z Prahy mělo s námi letět jen osm kluků a zbytek se měl připojit až v Kanadě.

,,No dobrý den." Pozdravil mě Kosák, jen co jsme vešli dovnitř letištní haly.
A už to začíná.

,,No nazdar." Řekla jsem s absolutním nezájmem.

,,Děje se něco? Hele když jsme se viděli naposledy byla jsi sympatičtější."

,,Děje se to že budu měsíc s vámi, bomba. Ještě že to je v Kanadě." Odpověděla jsem mu a dívala se na Hášu který už mluvil s trenéry.

,,Hele to bude dobrý jo? Třeba když se budeš ke klukům chovat mileji jako umíš ke mně, mohlo by to být skvělý." Naznal.

,,Ne děkuju, já tam jedu pracovat a dovolenkovat od maturity. Navíc ty tam budeš mít ty dvě hvězdy, takže tohle je naposledy co spolu mluvíme otevřeně." Pousmála jsem se.

,,Ale notak, já si myslel že už ses přes ten svůj blok dostala."

,,Kosáku..." Protočila jsem očima a odešla pryč za realizačním týmem. Musela jsem jim pomoc s bagáží pro hráče a zjistit jak to vůbec přesně bude.

Naštěstí místo v letadle jsem dostala u okna a vedle Háši, který nechal sedadlo mezi námi volné a já tak měla dost místa na tenhle dlouhý let. Hodně dlouho jsem přemýšlela co takovou dobu v letadle dělat, ale ono se to vyřešilo samo, podařilo se mi usnout a vzbudila jsem se necelé dvě hodiny před přistáním a to už jsem se nějak hrami na mobilu zabavila.

A jen co jsme přistáli těšila jsem se ven, no po výstupu z letadla toho moc vidět nebylo a v letištní hale taky ne. Čekalo nás k tomu asi dvou hodinové čekání na další letadlo, avšak já se nenudila, znovu jsem pomáhala s tou bagáží, se kterou to bylo teda dost náročné cestování.

Dobře s tímhle jsem úplně nepočítala a při tom druhém letu už jsem se modlila abychom byli co nejrychleji na hotelu.

Dočkala jsem se, po několika hodinách jsme se objevili v Bridgewater, ve městě kde měl proběhnout přípravný kemp. Byli jsme tu z české výpravy první a hned si rozdělili pokoje a já jako v Ostravě byla pěkně sama. Jen jsem úplně na pokoji být nechtěla, lákalame vycházka do města. Jenže Bridgewater nebylo docela tak město, na americké poměry to byla vesnička, nějakých osm tisíc obyvatel není žádná sláva a co jsem se dozvěděla na mapách do nějakého toho centra to bylo dost daleko, takže jsem musela zůstat sedět na pokoji.

Teda jako představovala jsem si to tady jinak.

Spát se mi nechtělo a tak jediná aktivita co jsem mohla provozovat bylo si vybalit, koukat do mobilu nebo koukat z okna. Nejdřív jsem zvolila tu první variantu ale nakonec i tu třetí, zima nezima, otevřela jsem okno a sedla si na parapet a hodila přes sebe peřinu. Příroda tu byla krásná a celkově vše tu bylo odlišné od Čech.

Pomalu jsem usínala, ano nebylo to nejbezpečnější místo na spaní, bydleli jsme ve třetím patře a pád dolů by pravděpodobně bolel. Akorát k tomu nedošlo, před hotelem se objevilo auto s několika kluky a já jen co zaslechla hlasy zalezla zpět do pokoje a nenápadně sledovala co se děje.

Přijela nějaká část týmu, podle toho koho jsem viděla jsem hned poznala že se jedná o Brábu a pár dalších kluků z nejbližší ligy což byla QMJHL. Čekala jsem až odejdou, z tašky si vytáhla pytlik bonbónů a sedla si do toho okna zas, tentokrát i s mobilem v ruce abych se nenudila tolik.

Seděla jsem tam přes hodinu, než to auto přijelo znova. Jako první vystoupil Svozka, takže jsem hned poznala o jakou část výpravy se jedná. Za ním vystoupil jeho velký kamarád z Přerova, Tomáš Suchánek, jednou jsem se s ním viděla, ale to bylo už dávno, tenkrát vypadal úplně jinak. Nějak jsem zapomněla že sedím v tom okně a byla zahleděná právě na Tomáše.

,,Tyvole Baruša!" Zakřičel Svozka, všiml si mě...

,,Kdo,kde?!" Nechápal Měchura a Svozka ukázal na mě. Nevěděla jsem jak reagovat a tak na ně aspoň mávla.

,,To je ta Bára?" Zajímal se Suchánek a zbytek už jsem neslyšela, protože mluvili moc potichu.

Ne to není ta Bára...

Say you won't let goKde žijí příběhy. Začni objevovat