Say you won't let go

13.

,,Ahojky Baru." Přišel zamnou po odpoledním tréninku Suchy. Stále jsem byla docela mimo z toho co mi říkal Kosák a moc nevěděla co v téhle situaci dělat. Přesně tomuhle jsem se chtěla vyhnout.

,,Jeee ahoj, copak se děje?" Chtěla jsem znít jakoby nic.

,,Zítra ráno máme jen dobrovolný led a to je záležitost na chvíli, a tak mě napadlo jestli bys nechtěla jít třeba na společný oběd někam do města? Každej si zítra na oběd půjde jak potřebuje, takže si nás nikdo nevšimne." Řekl narovinu.

,,To je celkem dobrej nápad. Když si nás nikdo nevšimne tak proč ne."

,,Jooo, děkuju!" Zaradoval se a skočil vedle mě na postel.

,,Takovou reakci jsem nečekala." Přiznala jsem.

,,Ou, promiň. Už je to strašně dlouho co jsem někde byl s nějakou holkou."

,,To jsme dva. Takže to mám brát jako rande?" Zeptala jsem se.

,,No já nevím jak to chceš, možná bych to tak vzal, ale jak ty..." Viděla jsem jak je nervózní. V ruce mačkal peřinu do které měl sklopený zrak a mokré vlasy z tréninku mu padali do obličeje. Bylo to roztomilý.

,,Dobře bude to menší rande. Prostě oběd dvou lidí co se mají rádi." Dala jsem mu svou ruku přes jeho ramena abych ho mírně sklidnila.

,,Jsem rád že tu jsi." Podíval se na mě. Ach ty jeho modré oči, to bylo něco tak krásného.

,,Nečekala bych že to řeknu ale já za tebe taky, úplně jsi mi to tady změnil, nepřijdu si tak sama."

,,Sama tu určitě nejsi." Stále jsme si koukali do očí. Ani nevíte jak ráda bych spojila ty naše rty, avšak nechtěla jsem to udělat první, bála jsem se jeho reakce.

,,Nikdo není jako ty." Cítila už jsem jeho dech na mém obličeji, chyběl kousíček.

,,Báro?" Zaťukal někdo na dveře. Háša. Ten si teda vybral chvíli.

,,Sakra co potřebuje." Zaklela jsem, neochotně se zvedla a šla mu otevřít.

,,Co se potřebuješ?" Pootevřela jsem dveře tak aby nebylo vidět že je Tom na mé posteli.

,,Ondra Pavelec shání Suchoše, měl přijít k nám na pokoj o půl, ale to už bylo před deseti minutami a on nikde. Byl jsem u nich a Svozka říkal že pravděpodobně bude u tebe."

,,Pravděpodobně?" Divila jsem se.

,,Taky jsem se divil, říkal údajně že ho bolí nohy z toho jak ty tréninky jsou náročný." Objasnil mi.

,,Jo je teď u mě, zrovna jsem mu chtěla dát ty masážní kalhoty na uvolnění svalů."

,,Tak ať dojde k nám po večeři." Mávl nad tím rukou a odešel.

,,Bolej tě nohy jo?" Zasmála jsem se, kdy jsem se vrátila zpátky za Suchym.

,,Eh, jo." Uculil se.

,,A chceš nějakou masáž?"

,,Ani nee, stačí mi tvůj úsměv a bolest zmizí sama." Upřímně, tohle byl jeden z nejhezčích komplimentů co jsem kdy dostala.

,,Tak dobře." Lehla jsem si zpátky vedle něj.

,,Kdy je vůbec večeře?"

,,Za deset minut." Odpověděla jsem mu.

,,To je času. Pojď blíž." Naznal a za bok si mě přitáhl k sobě do jakéhosi objetí. To bylo vůbec poprvé co jsme si byli takhle blízko, vlastně blíž už to ani moc nešlo, leda... No to je jedno, bylo to uvolňující, všechny starosti jakoby zmizeli.

Kdyby nebyla ta večeře, podaří se nám oběma usnout. Možná by někdy mohl přijít večer a zůstat tu až do rána... I když to by bylo asi Svozkovi divné kde je.

Po té večeři se u mě stavilo dalších pár kluků že je něco bolí, sice tu měli i fyzioterapeuta, ale ten nestíhal všechno. Navíc jak jsem začala být taková trochu milejší a úplně je neignorovala, pochopili že se mě bát nemusí.

Na další den jsem se těšila, mělo být volněji, a hlavně jsem měla jít se Suchym na oběd. Ráno uteklo poměrně rychle, Suchy si zašel na led na necelou hodinku a já tam byla s ním a sledovala ho. Jen co však zmizel z ledu, běžela jsem na hotel se chystat. Brala jsem to vážně, ani nevím proč.

Na rozdíl od Ostravy jsem si sem sebou vzala i normální oblečení, takže jsem poprvé na sebe vzala něco jiného než týmovou teplákovku nebo sportovní tréninkové oblečení.

,,Seš ready? Uuuu, to je poprvé co vypadáš takhle formálněji, sluší ti to." Žasl když mě viděl.

,,Takhle mě tady nikdo nezná, a ty taky nejsi k zahození, konečně nemáš tu brankářskou výstroj nebo naší teplákovku."

,,Děkuji, tak jdem? Musíme rychle a nenápadně aby nás nikdo neviděl." Dal si kapuci, já taky a vyběhli jsme ven. Nikoho jsme nepotkali, ale co kdyby někdo koukal z okna nebo náhodou někdo od někud šel.

,,Víš kam jdeme?" Zeptala jsem se ho, když jsme byli dostatečně daleko od hotelu.

,,Joo, ptal jsem se Moryho kde je tady nejlepší restaurace. Přibližně teda vím." 

,,Snad jim to nebude už divný." Uchychtla jsem se.

,,Osobně si myslím že možná trochu je. Ale nevědí že jsme spolu, to záleží na tom jestli jednoho z nás nebudou teď hledat."

,,Určitě neee, musíme to prostě zakecávat." Pokrčila jsem rameny a Tom v tu dobu zahlédl tu restauraci, trefili jsme tam.

,,Mory ví co je dobrý." Uznala jsem, když jsem četla nabídku.

,,Když už jsem tě pozval chtěl jsem mít jistotu že to bude stát za to." Usmál se do toho jídeláku. On je tak roztomilej když se stydí.

,,Mě je jedno kde bychom jedli, stačí mi být s tebou."

,,Doufám že budeme co nejčastěji, chci tě vidět takhle šťastnou." Uklidňoval mě, ta jeho slova mě vážně dělala šťastnou, už teď jsem věděla že nechci aby to mistrovství skončilo.

,,Proč seš jedinej kdo mě takhle vidí a ví jak mě rozesmát?"

,,To by mě taky zajímalo, ostatní jsou asi moc tupý." Objednali jsme si jídlo.

,,Nejspíš, Kosák taky z malé části ví jak to semnou hrát, ale ten zbytek? Ti nic, za to ty jsi přišel aaaa.." Nevěděla jsem jak pokračovat... A zamilovala se....