Say you won't let go

22.

Ačkoliv naši kluci prohráli se Švédskem po prodloužení, byli označováni jako překvapení a tým turnaje. Řešilo se to snad všude a na sociálních sítích jsem nic jiného neměla.

Po zápasové ráno bylo jako obvykle volné a já se rozhodla jít nakupovat. Hezky v klidu jak jsem měla v plánu od začátku.

Zašla jsem do toho obchoďáku kde jsme byli s kluky na Vánoce. Nakoupila jsem pár dárků domů a něco i pro sebe, pochybuju že se do Kanady v nejbližších měsících podívám, i když tu Suchy hraje. Víte, zůstávala jsem nohama na zemi. Stejně mi bylo jasné, že v Kanadě bydlet nebudu, hlavně když mě čekala maturita.

,,Ty jsi byla shoppovat bez nás?" Potkala jsem na chodbě Ryšiho,Moryho a Kosáka, když jsem se vracela.

,,Jo, jednou jsem taky někam šla sama."

,,Ale notak, my bychom byli dobrý asistenti, neříkej že to vánoční nakupování nebylo dobrý." Namítal Ryši.

,,Co jsi vůbec kupovala?" Zajímal se Kosák.

,,Něco domů pro rodinu k Vánocům a něco pro sebe."

,,Pro sebe? Neuděláš nám módní přehlídku?" Mrkl po mě Mory.

,,To nevím zda je úplně dobrý nápad hele,takže bohužel."

,,Proč by to nebyl dobrý nápad nám ukázat co sis koupila?" Nechápal Kosák.

,,Nepotřebuju se před vámi promenádovat jako nějaká modelka, neumím to."

,,Hele, hele, kolik toho máš?" Zamyslel se Ryši a já mu otevřela tašku aby to viděl.

,,Moc toho není, čekal jsem víc. Tak dobře, musíme však vymyslet jinou aktivitu na večer." Zamumlal Mory.

,,Tak přemýšlejte a až to vymyslíte, dejte mi vědět." Odešla jsem k sobě na pokoj.

,,Ono se s tebou zas něco děje?" Přišel hned zamnou Kosák.

,,Co tu chceš? Kde máš ty dva?" Otočila jsem se na něj, nechtěla jsem být na ně taková jaká jsem byla, ale chtěla jsem klid.

,,Ti šli k sobě na pokoj, ale mě zajímá co s tebou je, seš taková divná."

,,Nic mi není, jen jsem unavená. Ráno jsem si užila svůj klid a jaksi nejsem hned připravená zase být s vámi. Je toho tady docela hodně na mě." Zamumlala jsem.

,,To asi chápu,děláš toho hodně. Trénuješ nás a pak tě ještě otravujeme s masírováním. Nemáš tu moc času na nic jiného."

,,No právě, odpočinek tady neexistuje." Přikývla jsem.

,,Tak dneska jsi ho měla, stejně jako po zápase s Rakouskem, ale to asi úplně nestačí že?"

,,Ne, jak nejsem zvyklá na časový posun, spát mi moc nejde a já ten jediný volný čas co mám, stejně nějak využiju. Z části si za to ale můžu sama." Přiznala jsem si.

,,To je sice tvá chyba, avšak zvládáš to zatím nějak. Neboj, už jen pár dní, záleží jak dopadne čtvrtfinále." Uklidňoval mě.

,,Takhle to neber, já chci aby jste postoupili co nejdál, třeba i do finále."

,,Ehm,finále? Tyvole to by byl jinej zázrak." Zasmál se.

,,Jakube, zatím hrajete úžasně, takže ti říkám že budete mít medaili a pro mě za mě budete i v tom finále."

,,Vsadíme se?" Navrhl.

,,Klidně. Já vsázím na to že budete ve finále, a když se tam dostanete necháš mě v klidu žít si v klidu a míru. A koupíš mi tady tu velkou sbírku čokolád a bonbónů,jak jsme to okukovali na Vánoce."

,,To beru. A když nepostoupime strávíš semnou jeden celý den a jednu noc, ať to je kdekoliv, tady,v Česku i ve Finsku." Mrkl po mě. Sakra, teď jsem se upsala ďáblu. Kdyby to aspoň byli ti ďáblové z New Jersey, tohle byl však Jakub z Ilvesu.

,,O kurva. Dobře, platí." Ulevila jsem si i na hlas.

,,Nenadávej, stejně to už neovlivníš." Měl důvod ke smíchu.

,,Ty se hodně rád vsázíš a pěkně mě to štve. Doufám ale že se do toho finále dostanete po těch letech."

,,To doufáme a věříme všichni, jenže cesta je stále dlouhá. Sice jsem před chvílí říkal jen pár dní, avšak těch pár dní bude stát za to." Přišlo mi že si trochu protiřečil, u něj nic neobvyklého.

,,Jo, strašně moc se těším." Řekla jsem ironicky.

,,Hej, proč ne?"

,,Protože vás znám a až prohrajete nějaký důležitý zápas, budete úplně nepoužitelný." Zabrblala jsem.

,,Uvidíme. Teď bychom ale měli jít na oběd." Opustili jsme můj pokoj.

Je celkem úsměvné,jak jsem na Vánoce říkala,že tu večeři s kluky u jednoho stolu přežiju a pak budu zpátky u trenérů, od té doby jsem však neseděla jinde. Kluci mě nechtěli pustit jinam a bylo mi to putna kde jsem, aspoň jsem nepřicházela o jejich skvělé poznatky a připomínky ke všemu.

Dneska vymýšleli u oběda tu hru na večer a to byli návrhy, jeden lepší jak druhej...

Nakonec jsem se jim do toho vložila taky, vzpomněla jsem si jak jsme jednou na brusláku v prváku hráli s Brábou, Svozkou a spol. takovou hru, kdy jsme měli někoho imitovat neboli napodobit.
Nebyla to žádná úchylárna, teda skoro, takže jsem si to nakonec prosadila.

Klukům se to možná líbilo, protože věděli, že to budu hrát taky a nevytáhnu se z toho, jak já dělala ráda.

Před tím vším, nás však čekal trénink a je následně i meeting před zápasem s Němci. Mezitím co oni byli v jídelně, já se snažila psychicky dobře naladit na tu jejich náladičku abych ten večer zvládla.

Naštěstí se nás sešlo na tom jednom pokoji tolik, že mockrát jsem nic předvádět nemusela. Byli jsme tu asi všichni, a než se nás pětadvacet prostřídalo bylo půl jedenácté. A to někteří šli i ve dvojicích nebo trojicích, to bylo asi nejlepší. Přišlo mi to jako skvělé divadlo co si budeme. Celou dobu jsem se smála, což jsem možná nečekala, ale nikdo žádné připomínky na mou osobnost neměl.

A držet se zkrátka prostě nešlo. Vidět třeba Svozku dělat jednorožce, Hamaru Babiše, Jiříčka Marfuši z Mrazíka, to nešlo nesmát se.

Ačkoliv bych někdy nejraději odletěla domů, tyhle zážitky byli nezapomenutelné a užívala jsem si ty chvíle. Jakmile byl celý tým pospolu, byli jaksi jiní, milý, usměvavý, vtipný, úžasní...nejlepší...