Say you won't let go

Epilog

Hrdinové našeho národa. To byli naši stříbrní kluci.

Někteří z nich tu prohru nesli lépe, někteří hůře. Ale všichni jsme drželi při sobě, to stříbro pro nás mělo cenu zlata.

V kabině jsem seděla u Toma, který to neměl během zápasu vůbec lehké,spíše celý turnaj to neměl lehké, odchytal všechny zápasy a byl to náš největší hrdina.

Nějaká slova útěchy byla teď zbytečná, nikdo se v čase už nevrátí aby to vše změnil a tak jsme vše nechávali jaké je. Postupem minut se ta špatná nálada začala vytrácet, sice na žádné oslavy to nebylo, avšak aspoň pro fotky a rozhovory kluci byli veselejší.

Ještě že nějaký výstup před kamerou nečekal mě, svoje emoce jsem vůbec nedokázala popsat. Jen to že mě kluci chtěli na pár společných fotek mi stačilo.

Spát jsme šli všichni dost pozdě a já usínala společně s Tomem. Moc jsme si toho neřekli, to zklamaní bylo prostě velké, nám stačila vzájemná přítomnost a to ačkoliv jsme se měli na několik dní od sebe oddělit.

Teda několik, co jsem se dozvěděla tak jen na čtyři. Kluci z Přerova totiž měli přiletět do Čech a samozřejmě mezi ně patřil i Suchy. Takže mezitím co já letěla domů rovnou, on přiletěl o tři dny později.

Ve škole jsem si během těch dvou dnů stihla obstarat všechny ty zkoušky a k tomu dostat se do Ameriky zbýval jen poslední krok, udělat ty zkoušky.

Teda lépe řečeno, zbývaly dva kroky. Rodiče a hlavně mamka... Doma o ničem nevěděli a vůbec jsem netušila jak jim celou situaci popsat a tak jsem prostě pozvala Suchyho k nám domů, že to spolu nějak ukecáme.

,,Čauky beruško." Obejmul mě hned, co vystoupil z auta kde byl i Svozka, Ryši a Brába, který pravděpodobně měl vystoupit též někde v Brně.

,,Nazdar Báro, přijedeš do Přerova?" Vykoukl z okýnka Ryši.

,,Na odpoledne a na zítřek krom učení nemám co dělat, takže vidíme se tam." Odpověděla jsem a oni odjeli.

,,Tak co, připravila si na to rodiče nebo nic netuší?"

,,Řekla jsem jim že jim musím říct něco důležitého a přijde návštěva. Jako chtěla jsem jim toho říct víc, ale už jenom vysvětlovat jak to bylo s tou velkou čokoládou co mi musel koupit Kosák bylo dost náročný." Zamumlala jsem.

,,Jo to jsi psala, no tak snad to semnou bude lehčí. Absolutně ale nevím jak se chovat, docela se bojim."

,,Já bych tě ráda uklidnila, avšak jsme na tom stejně. No nic povídej spíš něco, nevím co, něco jiného." Naznala jsem, abychom oba dva na tu nervozitu zapomněli.

,,Výdech,nádech, čeká nás druhé finále tohoto mistrovství." Řekla jsem, než jsem otevřela dveře od domu. Ani jsme si nestihli sundat boty a mamka už byla u nás.

,,Báro co to sakra. Ty jsi neřekla že přivedeš takovouhle návštěvu!" Zděsila se mamka a tím přilákala i tátu.

Musela jsem jim nejdříve Toma představit a následně přišlo na vysvětlování celého toho "problému". Překvapivě to nebylo tak náročný a ani žádné přemlouvání na řadu nepřišlo. Všechno to šlo až podezřele lehce.

Ne že by mi to vadilo teda, aspoň jsme mohli jet brzo s Tomem do Přerova, kde mě mimochodem on měl představit svým rodičům. Tož na to jsem se těšila o něco víc. Jeho mamku jsem už potkala ty tři roky zpět a byla mi velice sympatická, takže jsem se ničeho nebála.

Mé očekávání se stalo pravdou, s jeho rodiči jsem si rozuměla snad více jak s mými a během toho co Tom měl různé akce ve škole, v aréně a podobně, já byla s jeho mamkou.

Tyhle dva klidnější dny však utekli až moc rychle a poté nastalo peklo. Suchy se vrátil do Ameriky a já se doma jen učila, učila a učila.

Přišlo mi jakoby mě ta maturita čekala už teď a ne v květnu, i když ono tohle bylo pro můj život důležitější. Všechny zkoušky jsem měla během dvou dnů, a co kdy kde a jak, mě nezajímalo. První den jsem měla lehčí předměty a ty jsem nějak zvládla, za to druhý den to bylo něco. Nevím pořádně co jsem jim tam říkala, avšak asi to dávalo smysl.

Zvládla jsem to.

Co si budeme, tohle byla pro mě osobní výhra. Sice jsem za to nedostala medaili jako za mistrovství v Kanadě, avšak toho že budu moc být se Suchym, si budu vážit víc než stříbra na stužce.

Nastupovat do své nové práce jsem měla prvního února a do Ameriky jsem odlétala pouze dva dny předem. Moc času na rozkoukani jsem tak neměla.

Byla to obrovská změna o proti Česku. Naštěstí mě na letišti v Seattlu čekal nějaký poslíček od týmu a já se tak nemusela kodrcat se svými všemi věcmi nějakými jinými spoji.

Do Kennewicku kde tým sídlí jsme přijeli během odpoledního tréninku kluků a rovnou jsem šla podepsat smlouvu. Bylo to fakt všechno strašně rychlí.

Za to naopak čekání před arénou až klukům skončí trénink, bylo snad nekonečné. Suchy nevěděl kdy mám přijet a ten poslíček mi říkal že nemá cenu chodit k ledu.. Nakonec jsme se asi po hodině dočkali. Suchy vyšel ven s Adamem Měchurou a jen co jsem je zahlédla, vylítla jsem z auta.

,,To už seš tady? Konečně." Obejmul mě pevně,když jsem do něj dalo by se říct, naběhla.

,,Další Čech do party, to se nám to tu pěkně rozrůstá." Poznamenal Adam.

,,Řeknu vám teda, k vám se dostat to je něco. Jak daleko odsud bydlíte?"

,,Naše nahradní rodiny bydlí v Richlandu, takže jedeme tam." Usmál se Suchy.

,,A to je kde ten Richland? Není to daleko že ne?" Zděsila jsem se.

,,Deset minut autem, neboj, není to přes půlku Ameriky." Uklidnil mě. Teda jen z části, chtěla jsem zapůsobit sympaticky na svou novou a zároveň Tomovu druhou rodinu, takže nervy jsem měla stejně. Bylo to však zbytečné, s paní domácí jak ji po Česku říkám, jsem si padla hned do oka.

Byla hodně upovídaná,vstřícná a to se mi líbilo. Stejně jako další den seznámení s týmem.

Na rozdíl od reprezentace, jsem se těhlech kluků neštítila a nebála, oni prý moc dobře věděli ke komu patřím a měli ke mně znatelný respekt. I trenéři byli celkem fajn, jen jsem zatím neměla tak skvělou angličtinu, to byl jediný menší zádrhel, jinak jsem si neměla na co stěžovat.

Tohle bylo nejlepší rozhodnutí co jsem ve svém životě doposud udělala.

Žila jsem si jakýsi svůj sen. Pracovala jsem u hokeje, k tomu všemu v Americe v jedné z nejlepších juniorských lig světa, jen to už znělo pohádkově. A to že jsem tu byla s někým koho miluji a on mě, bylo skoro až nevěřícné.

Nikdo samozřejmě neví jak se náš vztah bude vyvíjet dál, především kam povede Tomova cesta po konci v juniorce, ale jak říkali kluci po zápase se Švýcary, my dva se jednou vezmeme, a budeme mít ta naše Suchančata...

A je tu konec... Upřímně jsem si tenhle příběh sama zamilovala, protože mě jeho psaní bavilo a neměla jsem během něj žádnou psací krizi. A to především kvůli vám co jste dávali hlasy a psali komenty. To mi dávalo neskutečnou motivaci psát kdykoliv a kdekoliv.
Děkuju vám moc všem <3