Say you won't let go

3.

Ten první zápas naší devatenáctky nebyl úplně povedený. K tomu to mé psychické rozpoložení taky žádná sláva a hned po tom zápase jsem musela za kluky kvůli nějaké té regeneraci.

,,Stalo se něco Báro?" Zeptal se mě strejda Háša, když jsme společně už konečně odcházeli na hotel na večeři.

,,Mělo by?" Dělala jsem jakoby nic.

,,Seš nějaká smutná, teď poznám že jsi kluky neignorovala a tvoje kamenná tvář to není, ale bude v tom i něco jiného." Je vidět že je to brácha mamky, oba poznají všechno.

,,Jen jsem mluvila s Kubou a něco málo mi došlo, je toho prostě moc." Pokrčila jsem rameny.

,,Kosák je docela fajn mi přijde, měla by jsi mu nechat prostor, avšak je to na tobě jak to chceš."

,,Já vím." Jo jenže to byl ten problém, já nevěděla co chci. Chtěla jsem být pro ně nedostupná, ale zároveň jsem chtěla být v tom jejich kolektivu.

Teď to bylo naštěstí jen na týden, ale co bude v té Kanadě? Tam budeme tři týdny spolu a přibude tam Svozka s Brábou a ti mě doopravdy nenechají na pokoji.

Naštěstí už jsme byli v polovině týdne a čekali nás pouze zápasové dny. Teda jak koho. Avšak celý tým byl hned ráno na rozcvičce zcela jiný, každý z hráčů bojoval o nominaci na mistrovství a jiné starosti se úplně nehodili. Ten klid se mi líbil, avšak bylo to už moc a na zpestření jsem na ně vyrukovala s novou hrou. Viditelně se jim to líbilo a zvedlo jim to náladu, aspoň tu svou práci dělám dobře...

A abych se odpoledne s dvacítkou která měla odpočinek nenudila, od dvou už hrála devatenáctka. Furt jsem měla co dělat,nacož jsem zvyklá moc nebyla. A teda říkám vám, že když skončil ten zápas 2:8, přemýšlela jsem o tom jak zdrhnout pryč. Kluci byli neskutečně zklamaní a ta jejich špatná nálada, dělala z té mé blbé ještě blbější. A to hned po nich přišla dvacítka, aspoň tam ti kluci byli vysmátí,avšak během zápasu je ten smích také přešel, jejich první zápas dopadl prohrou.

A místo nějakého protahování ke mně chodili kluci hned na promasírovaní jejich bolístek, ten zápas se Švédy byl pro ně náročný.

Moc nemluvili, byli takový skleslý, to až když se zamnou stavil mezi posledními Kuba, tak ten nevydržel být sticha.

,,Jak ten zápas hodnotíš?" Začal.

,,Začali jste dotahovat pozdě, asi vám trvalo než jste se sehráli, když ty první dvě třetiny byli takové horší, nebo aspoň mě to tak přišlo." Zamumlala jsem.

,,Joo, bylo to od nás takové že jsme moc nevěděli co můžeme a co ne, to byla chyba. Navíc nám chybělo nějaký to štěstí na vstřelení gólů, hold to nebylo ideální."

,,No upřímně čekám až vyhrajete, doufám že se dočkám." Zabrblala jsem.

,,Určitě joo, udělám všechno proto abych tě viděl se aspoň pousmát, protože tahle tvoje nálada co tu celý týden máš se mi moc nelíbí." Podíval se mi do očí, tohle nedělal často..

,,Když jsem u stolu s trenéry nebo se bavím se strejdou tak se směju, už jsem ti řekla včera proč to dělám a ty to asi stále nechápeš."

,,Chápu, proto se divím že teď se semnou bavíš, čekal jsem že mě pošleš doprdele." Zasmál se.

,,Měla jsem to v plánu, ale nezvládla bych to. Takže nějaká menší komunikace mezi námi může probíhat, ale nečekej nic víc."

,,Ty jsi taková šíleně smutná princezna..." Pousmál se.

,,Bez toho princezna." Opravila jsem ho.

,,Pro mě budeš princezna vždycky." Z lehu si sedl a bylo mi jaksi jasné o co mu jde.

,,Jakube, neříkej mi že sis nenašel lepší holku než jsem já, navíc tvoje snahy o omluvu jsou stále marné." Chtěla jsem znít vážně, což se mi podle mě nepovedlo, ale viděla jsem jak se zamyslel.

,,Hele kolik chábrů tu je? Jen Kosák?" Přiběhl Ticháček.

,,Co tu děláte?" Zarazil se, když si všiml, že naše obličeje jsou od sebe tak 10 centimetrů a s Kubou jsme se rázem odtáhli a dělali jakoby nic.

,,Ehm, právě jsem chtěl odejít tak jsem se zvedal a ty jsi nás oba vylekal." Zakecal to Kuba.

,,Vypadá to trochu jinak, avšak neříkám nic." Mávl nad tím rukou a odešel.

,,Argumenty máš dobré." Ocenila jsem.

,,Ani už nevím co jsem řekl."

,,Že jsi chtěl odejít." Připomněla jsem mu.

,,Ve skutečnosti ale nechtěl."

,,No klidně si tu zůstaň, já jdu." Pokrčila jsem rameny a vydala se pryč.

Tak jestli se už po čtyřech dnech snažil o pusu, zajímalo by mě jak to bude vypadat na tom mistrovství... 

K tomu páteční ráno jsem byla celé s nimi. Nejdřív rozcvička, nějaký to běhání a hry, posilování a kdo chtěl mohl jít dobrovolně ještě na led. A odpoledne jsem s nimi musela dělat kompenzační cvičení. Ono by mi to tolik nevadilo, kdyby furt však nekecali. Ze začátku jsem je párkrát okřikla, stejně to nezabralo a proto je radši ignorovala.

Jak já záviděla Hášovi tu devatenáctku, ti hráli večer další zápas a tak měl skoro celý den volno na rozdíl ode mne. Na ty poslední dva dny se to však mělo trochu změnit, devatenáctka měla odjet domů a on měl být znovu pěkně semnou.

Tím pádem bych se tomuhle kecání, otravování Kuby či podobným věcem mohla vyhnout.

Dobře nejsem jen hloupá, ale i naivní.

Tuhle kapitolu jsem psala během semifinále se Švédy a to byli nervy...
Jsme ve finále!!!❤️