(Ne)smrtelné sérum (DOKONČENO)

Prolog

Objevila se přede mnou rušná ulice plná aut, lidí a taxíků. Někteří spěchali, jiní si klidně vykračovali. Další troubili na ostatní a několik z nich, jako by schválně svá krásná auta zpomalovali. Zpozorovala jsem, jak na mne jedna žena, sedící v růžovém chevroletu,  vyděšeně pohlédla. Téměř ihned odvrátila pohled. Jako kdyby se bála, že jí ublížím.

Přehodila jsem si přes hlavu kapuci a zkrabatila čelo.
Copak jsem mohla za to, že pod mou bílou kůží prosvítaly veškeré žíly a tepny? Myslíte, že byla má vina, že mé kdysi krátké hnědé vlasy teď dosahovaly takové délky, že by mě mohli přejmenovat na druhou Lociku? Bylo to snad mým proviněním, že na mně doktorka Alexandra Volkova vyzkoušela nové sérum, které mělo zaručit nesmrtelnost? Jak by to mohla být má vina? Nikdo se mě na nic neptal, nikdo mi nic neprozradil. Byla jsem prostě subjekt číslo jedna, nic víc, nic míň.

Lidi se za mnou užasle otáčeli a zaujatě na mě zírali. Co čekali? Zázrak?
Zastavila jsem se a se mnou pár dalších. Jejich tváře byly plné vzrušení, ale také lehkého strachu. Nebe zčernalo a dolů začaly spadat malé kapky průzračné vody. Lidé se rozprchli do taxíků, aut a autobusů a jediný, kdo zůstal na ulici, jsem byla já. Shrnula jsem si svou kapuci a nechala na sebe kapat dešťové kapky. Stékaly po mé tváři a po chvíli se k nim připojily i mé slzy. Zhroutila jsem se na zem. Mé břicho silně zakručelo. Stiskla jsem si ho, ale nepomohlo to. Hlad byl k nevydržení.

„Hej, děvče!" ozvalo se za mnou a když jsem se otočila, spatřila jsem hnědovlasého mladíka, který se vykláněl z okna bílého domu přímo naproti mě. „Nechceš se schovat? Ten déšť se mi nezdá moc příjemný," navrhl.

Zvážila jsem jeho nabídku. Nechtěla jsem být v přítomnosti člověka. Bála jsem se, že na mě bude vrhat udivené a vzrušené pohledy, stejně jako všichni na ulici. Ale ten déšť se mi opravdu nelíbil. Nohy mi začaly mrznout a zuby drkotat.

„Ano, ráda se někde ohřeju," souhlasila jsem nakonec. Mladík z okna zmizel a po chvíli se zase objevil, tentokrát když mi otevíral domovní dveře. Pohlédla jsem na něj a všimla si, že má vlnité vlasy, kulatý obličej a vlídné oči. Prošli jsme spolu do malé předsíňky, v níž stál pouze bílý botník a stejně barevná skříň. Sundala jsem si boty a vrazila mladíkovi do rukou můj šedý kabát. Povytáhl obočí, ale bez řečí ho uklidil do skříně. Na to, že jsem byla v domu úplně cizího muže, jsem se necítila zas tak špatně. Ostatně, po tom, co jsem prožila, už mi to bylo v podstatě jedno. 

Dovedl mne do útulného pokoje. Veprostřed ležel velký modrý koberec a na něm masitá černá pohovka s modrými polštáři. Na stěnách pokoje visely tři obrazy. Všechny mě ihned zaujaly. Na prvním byla namalovaná dívka v červených šatech, na dalším velké rudé auto, v němž seděly dvě děti s dospělou ženou - všichni tam vypadali spokojeně - a úplně na posledním byla vyobrazena malá černovlasá holčička s modrýma očima a velkou pihou na bradě. V očích měla slzy a mně se při pohledu na ní udělalo velmi smutno. Otřela jsem si rukou oči a nenechala ani jedinou slzu stéct po mé líci. Mladík mne opustil a po několika vteřinách přišel a nesl s sebou konvici s čajem a hnědé oválné sušenky. Zasedl ke mně a nabídl mi. Ze slušnosti jsem si jednu z nich vzala a snědla ji. Jako pokaždé jsem pocítila, jak jídlo putuje mými útrobami, ale nezanechává jedinou stopu utišení hladu. Mohla jsem jíst, ale nikdy jsem se nenasytila. Pohlédla jsem na čaj.
Mohla jsem pít, ale nikdy jsem neukojila svou žízeň.

„Vím kdo jsi," prohlásil mladík a upřel na mě své hnědé oči.

Ušklíbla jsem se. „A kdo ne?"

„Jmenuji se Matthew. Matthew Anderson." Pohrábl si své vlasy. „Rád bych s tebou udělal rozhovor."
Zvedla jsem na něj obočí. Pár lidí se mě na to už ptalo. Má odpověď byla vždy stejná a ani teď se nezměnila.

„Ne. Nebudu vydělávat na něčem, co zničilo můj život."

Nechápavě zamrkal. „Nechtěl jsem náš rozhovor otisknout v novinách nebo tak," snažil se mi to nejistě vysvětlit. ,,Mohl bych ti pomoci."

Prohlédla jsem si ho a přenesla na něj svou úplnou pozornost. To mi ještě nikdo neřekl.

„A jak byste to chtěl udělat?"
Nevěřila jsem tomu, že by kdokoli mohl napravit škodu, kterou na mě doktorka Volková udělala.

„Studoval jsem medicínu...."

„A k čemu vám to asi bude?" odsekla jsem a nenechala ho dokončit větu. „Doktorka Volkova studovala medicínu více než třicet let a nadělala na mně více škody než užitku."

Tváře mu zčervenaly. „Mám takovou teorii," prohlásil tajuplně. „Ale abych ji mohl potvrdit, musím si vyslechnout tvůj příběh."

Odvrátila jsem hlavu a stiskla oči k sobě ve snaze zadržet slzy.

„Před jakou dobou jsi to sérum dostala naposledy?" zeptal se a otočil mou hlavu k sobě.

,,Už je to dlouho," popotáhla jsem.

„V tom případě ti moc času nezbývá," ukázal na hodiny v pravém rohu pokoje.
„Chceš přece zůstat naživu nebo ne?" Sevřel se mi žaludek. Ne, nechtěla jsem zemřít. I přes to, že jsem neměla nikoho a nic, jsem nechtěla přijít o svůj život. Pohled na hodiny nevinně si visící na krémové stěně ve mě probudil touhu přežít.

„Eliano," oslovil mě a já na něj zůstala v šoku zírat. Tohle nemohl vědět! Nikdo to nevěděl.
„Tak se jmenuješ, že?"

„Jak to víte?" Prudce jsem si stoupla a založila si ruce na prsou. Tak dlouho už mě nikdo nenazval Elianou. Nebyla jsem Eliana, byla jsem subjekt číslo jedna. Tak mi říkali, ne mým jménem.
Slyšet ho ale, jak mé jméno vyslovuje, mne zaplavilo jakýmsi pocitem, který jsem už dlouho nepocítila. A to pocitem bezpečí a vírou. Nějak jsem začala věřit, že by mi tento mladík, Matthew, mohl opravdu pomoci.

„Tak jak to v-víte?" vykoktala jsem ze sebe. Nepamatovala jsem si, že by mne někdy v nějakém článku zmiňovali mým pravým jménem. Volková skoro veškeré informace zatajovala. 

„Asi si to nepamatuješ, ale kdysi jsme spolu chodili do školy."
Zamračila jsem se. Na dětství jsem neměla žádné vzpomínky. Jeden z vedlejších příznaků séra.
Postupně jste začali zapomínat kdo jste a kdo jste byli. Prohlédla jsem si ho od hlavy až k patě, ale stále mi na něm nic nepřišlo povědomé.
Jenomže, co když ta věc, které se říká osud, opravdu funguje? Nebyla to podivná náhoda, že jsem vstoupila do domu mého bývalého spolužáka?
Nebylo by třeba možné, že si na něj mé podvědomí vzpomíná? A proto jsem se nebála k němu vejít, i když byl úplně cizí. Možná je opravdu schopen mi pomoci. Trocha naděje se vlila do mých žil a já na něj odhodlaně pohlédla. Přešel ke mně a položil mi ruce na rameno. „Opravdu si nevzpomínáš?" zeptal se mě tiše. Zavrtěla jsem hlavou a on zklamaně vydechl.

„Nevadí, pokud chceš, můžeš mi začít vyprávět tvůj příběh," posadil se na sedačku a vytáhl zpod polštáře malý přístroj, nejspíše diktafon.

„Trochu zastaralá technika," pousmála jsem se.

„Možná," vzal ho do rukou. „Ale zato spolehlivá." Usmál se a zapnul ho. Když krátce zapípal, obrátil zrak znovu na mě a nadzvedl obočí, čímž mi dal najevo, že mohu začít. Jenže já nevěděla jak. Trochu zmateně jsem si sedla a snažila se si urovnat myšlenky.

„Začni třeba dnem, kdy to všechno začalo." Vypadalo to, že pochopil mé rozpaky. „Popiš mi ten den, přesně jak probíhal. Od rána do večera a pak pokračuj dál, dokud se nedostaneš až k dnešnímu dni."
Vděčně jsem se na něj usmála a po hlubokém nádechu začala vyprávět svůj neuvěřitelný, avšak smutný příběh.

Doufám, že se Vám začátek líbil.
Dávejte voty a pište komentáře, abych věděla, zda se Vám líbí :)
Vaše RebekaLair *