(Ne)smrtelné sérum (DOKONČENO)

Osudný den

Pamatuji si, že ten den také pršelo. Kapky vody se lepily na sklo u mého okna a vrhaly tak na nový den nepříznivé světlo. Babička mne přišla vzbudit velmi brzy, mnohem dříve, než by mě v normální prázdninový den budila. Prohlédla si mě lehce znepokojenýma očima a pak mě beze slov vybídla, abych šla za ní.
Stále celá v pyžamu jsem jí následovala až do kuchyně, kde mě na stole čekal talíř se snídaní a šálek s čajem. Usedla jsem a pustila se do chleba s džemem.

Vzhlédla jsem od jídla a prohlédla si babičku. Něco bylo špatně. Moje vždy pracovitá babička nejistě bloumala po kuchyni. Nejdříve přešla k myčce, ale než jí stačila vůbec otevřít, mávla rukou a přesunula se ke dřezu. Začala utírat nádobí, jenže poté odhodila utěrku na linku a nechala ho neutřené.

„Babi, děje se něco?" Na mou otázku nereagovala. „Babi!" zvýšila jsem hlas a ona si mě konečně všimla. Lehce nadskočila, skoro jako kdyby zapomněla, že tu ještě jsem. Chvíli na mě koukala a pak si sedla ke mně.

„Víš, děvenko," začala omluvným tónem. „Včera ti bylo sedmnáct víš a..," zasekla se v půli věty.
Nadzvedla jsem obočí. Věděla jsem, že jsem měla včera narozeniny. Krásné nové modré audi, které stálo v garáži toho bylo živoucím důkazem.

„Tak co se děje?" Upřela jsem na ní oči a všimla si, že se v těch jejích hnědých perlí slzy.

„Budeš muset dnes odejít," prohlásila a odvrátila ode mne hlavu. Zmateně jsem se zamračila. „Jak odejít? Vždyť je teprve půlka prázdnin, babi. Nemáš horečku?" Sáhla jsem jí na čelo, ale nebylo horké. Babička si schovala hlavu do dlaní a rozbrečela se.

„Je mi to tak líto, Eliano," vypustila ze sebe mezi vzlyky.

„Budu se muset vrátit domů?" Zaraženě jsem na ní koukala. To, co říkala, nedávalo vůbec smysl. Prázdniny jsem vždy trávila celé u babičky a bylo to to nejlepší, co jsem v celém roce prožívala. Nechtělo se mi vracet k mojí mámě, když zbýval ještě měsíc do začátku školy.

„Ne, domů ne. Běž si sbalit věci, za chvíli tu bude," řekla potichu, mezitím, co si utírala oči.

„Kdo tu bude?" Začínala jsem být naštvaná. Nemohla prostě přejít přesně k věci?

„Ježiši, neptej se!" Vyštěkla na mě a já se polekaně zvedla ze své židle takovým způsobem, že se mi na tričko od pyžama přilepil můj chleba s džemem. Babička na mě nikdy nekřičela. Natáhla jsem se pro telefon a vytočila číslo mé mámy. Nevěděla jsem, co se s babičkou děje, ale vypadalo to dost zle. Měla jsem podezření na nějakou ošklivou nemoc. Měla jsem spíše zavolat sanitku, napadlo mě, ale zrovna v té chvíli se v telefonu ozval profesionální hlas mé matky: „Dobrý den, s čím vám mohu pomoci?"

„Mami, s babičkou se děje něco divného a...."

„To jsi ty Eliano?" Přerušila mě silným hlasem.

„Ano. Babička se chová moc divně, bojím se, že...."

„To je v pořádku. Poslechni svou babičku a sbal si věci," rozkázala mi. V šoku jsem si prohlédla telefon.  Copak se vracím k mámě? „Poslechneš mě, Eliano? Půjdeš si sbalit?"

„Ale kam si sbalit? Já nevím. Proč bych měla?" Vypadlo ze mě napůl ve strachu a napůl v rozčilení.

„Vše ti vysvětlím, až k vám dorazíme. Do té doby si sbal své věci. Pokud nebudeš sbalená, odvezeme si tě tak jako tak," zakončila hovor. Zmateně jsem na telefon pohlédla. Babička mě chytila za nadloktí a vedla mne nezvykle silně ke schodům. „Jdi si sbalit, Eliano a žádné odmlouvání," ukázala prstem na schody.