(Ne)smrtelné sérum (DOKONČENO)

Rozlomená tužka

„Doktorko Volková, asi tu máme problém!"

„Prosím?" vylezlo z Alexandry vcelku překvapeně. Přešla k muži v zeleném plášti, koukla na obrazovku počítače vedle něj a pak se podívala na mě. Bolest z mé levé ruky se přemístila do celého těla. Bylo to skoro jako při minulém zkoušení až na to, že tohle bylo horší. Bolestí jsem se prohnula v zádech. V pravém zápěstí mě začalo pálit, jako kdyby mi na něm někdo rozdělal oheň.

Zaslechla jsem zvuk, který připomínal praskání. Lekla jsem se, že to jsou moje kosti, ale pak jsem si všimla doktorky Volkové. Tužka, kterou předtím držela v ruce, byla rozpůlená v půli. Její větší polovina se skutálela dolů ze stolku.

„To snad není možný," řekla, odstrčila zeleného pláště a sama se rychle usadila k počítači. Projela mnou další vlna bolesti. Páska přes mou pusu se sama od sebe odlepila a já zoufale vykřikla. Naklonila jsem hlavu, abych viděla na zbytek laboratoře. Všichni pobíhali kolem a nevšímali si, že tu trpím bolestmi. Z mého pravého oka vytekla slza a stekla mi na ruku.

Znovu jsem vykřikla, ale tentokrát kvůli tomu, že jsem se vylekala. Přes mou ruku jsem viděla spodek křesla. Má kost zářila skrze průhlednou pokožkou. Už to nebylo jen zápěstí, byla to celá ruka.

„Pusťte mě pryč!" zakřičela jsem a snažila se odpoutat z železného křesla. Bohužel, drželo mě pevně. Začala se mě zmocňovat panika. Z očí se mi řinuly slzy jako vodopád. Vší silou jsem se opřela do železných okovů a k mému překvapení povolily. Kusy železa se rozkutálely po laboratoři.

„Subjekte jedna, zůstaňte na svém místě!" Alexandra si stoupla od počítače a ukazovala na mě dlouhým ukazováčkem. Byla to jen má fantazie, nebo měla v očích opravdu strach? Zvedla jsem pravý koutek v pokřivený úsměv. Alespoň něco mě v téhle ošklivé chvíli mohlo potěšit. Postavila jsem se na nohy a rozhlédla se kolem.

„Doktorko, ničí se kožní tkáň," poznamenal Modroočko stojící v pravém rohu laboratoře. Zapomněla jsem, že tu je. Otočila jsem se na něj a zahlédla jeho smutné oči. Cukl jimi ke křeslu. Dával mi najevo, abych se znovu usadila zpátky.

„Ne," zašeptala jsem a sklonila hlavu. Kus po kusu se má kůže měnila v průhlednou a odhalovala tak mé žíly, tepny a kosti. Svou pravou nohu jsem vyčerpaně posunula dopředu a následně se pomalu rozešla k východu z laboratoře.

„Zadržte ji." Jedovatý hlas Alexandry se rozléhal po celé laboratoři. Do místnosti vběhli zakuklenci a jeden z nich mi chytil ruce.

Špatná volba.

Nehledě na to, jak vyčerpaně jsem se cítila, mé ruce byly plné síly. Nevěděla jsem, čím to bylo, ale využila jsem toho. Vytrhla jsem se jim a dlaněma je od sebe odstrkovala. Padali na zem, jako kdybych měla neskutečnou sílu. Otevřela jsem dveře a vylezla ven z laboratoře. Ovanul mě studený vzduch. Nadechla jsem se. 

Pach dezinfekce, který byl věčně cítit v místnosti ze které jsem přišla, se rozplynul. Zvedla jsem hlavu a rozhlédla se. U vědomí mě udržovala jediná věta, kterou jsem si opakovala dokola a dokola.

Musíš se odsud dostat.

Alexandra asi myslela na podobnou věc, neboť jsem jí zaslechla křičet: „Nesmí se dostat ven!"

Podlomily se mi nohy. Moje tělo sjelo na zem, ale rukama jsem se stihla zachytila zdi vedle mě.

„Musíš jít," prosila jsem své tělo. Neposlouchalo mě. „Prosím," vzlykla jsem. Musím se odsud dostat, když mám šanci. Z očí se mi opět začaly řinout slzy. Tentokrát z čirého zoufalství. Zaslechla jsem dusot běžících zakuklenců. Jeden z nich mě vzal za ramena, zvedl a zašeptal mi do ucha: „Radím ti, vrať se zpátk." Jeho dech jsem cítila na svém uchu. „Jinak ten proces blednutí kůže už nikdy nezastavíme."