(Ne)smrtelné sérum (DOKONČENO)

Abrianna

Zasekla jsem se, má mysl se rozhodla vypojit. Nebyla jsem schopná ze sebe dostat jediné slovo. Její průhledná ruka se natáhla blíže ke mně a na tváři se jí objevil milý úsměv, o jehož upřímnosti jsem nemohla pochybovat.

Nemusím se jí bát, ozvalo se mi uvnitř hlavy.

Zvedla jsem svou pravou ruku k ní a odhalila tak průhledné zápěstí. Její ruka se dotkla té mé a já lehce ucukla. Byla studená jako kus ledu. Rychle jsem si na to zvykla a nechala svou ruku v její. Zvedla jsem k ní oči a prohlédla si jí. Posmutněle koukala na mé zápěstí a v očích se jí začaly hromadit slzy. Pleť měla naprosto průhlednou a tělo vyhublé. Sice na sobě měla tričko, ale byla jsem si jistá, že kdyby si ho svlékla, uviděla bych uprostřed její hrudi rudé srdce. Sjela jsem užaslým pohledem její naprosto blonďaté vlasy, které byly tak dlouhé, že dosahovaly až na zem. Pohlédla jsem na její obličej, jež měla svými vlasy částečně zakrytý. S hrůzou jsem zjistila, že i na obličeji má kůži průhlednou. Její pohled se střetl s mým. Rychle jsem ucukla očima, ale periferně jsem zahlédla, jak se znovu mile usmála.

„Chápu, že na mě takto koukáš, nemusíš to skrývat. Být já na tvém místě, byla bych stejně užaslá jako ty. A možná i lehce vyděšená, že?" promluvila a její oči vyzařovaly takovým klidem a pochopením, že jsem se uvolnila a také se usmála. Odhadla mě naprosto přesně. Ano, děsilo mě to.

„Nechceš se posadit?" Nabídla mi místo na zemi, přímo vedle ní. Usadila jsme se na studenou zem a rozhlédla se po pokoji, ve kterém žila. Kromě obrázků na stěnách nebyl vůbec barevný. Všude kolem byla jen - pro mě už depresivní - bílá barva. Vpravo postávalo lůžko vybavené spoustou polštářů a měkce vypadající dekou.

Všimla si mého pohledu. „Jestli by ses chtěla zeptat, proč tu postel nepoužívám, klidně ti odpovím," otočila svou hlavu ke mně a tím mi poskytla výhled na její safírově modré oči. Nesmírně kontrastovaly s její průhlednou pokožkou. Zdálo se, jako by zářily. „Je to lehké. Když si do ní lehnu, dám jim na odiv, že se necítím dobře. Řeknu jim tak, že jsem jim vděčná za to, že sem tu postel postavili. Jenže já jim nejsem vděčná," její hlas se začal chvět zlostí a její, před chvíli klidné oči, dávaly najevo, že každého, kdo je za výrobu nesmrtelného séra odpovědný, by nejradši pohřbila pod zemí. „Celé roky na mě zkoušeli nejrůznější léky a séra jen proto, aby mě nakonec odstavili a čekali na to, kdy zemřu," opatrně se zvedla a postavila se přede mě. Její oči žhnuly nenávistí. „Nejhorší na tom je, že to udělají i tobě," křečovitě je zavřela a rukama se dotkla své pokožky kolem krku. Vypadala, jako kdyby se měla za chvíli sesypat.

„To nedopustíme, Abrianno," ozvalo se ode dveří a Modroočko vstoupil do místnosti. Vzal ji kolem ramen a pomohl jí posadit se. Naše pohledy se setkaly. V jeho očích byla starost. Ne o mě, ale o Abriannu.

„Jak se vy dva znáte?" zeptala jsem se s očima stále upřenýma na něj. Abrianna s úsměvem kývla a on jí pustil. Vyčerpaně se opřela o studenou zeď.

„Vlastně jsme se potkali před hodně dlouhou dobou," řekl vážně a rozhlédl se po celé místnosti. „Poprvé jsem jí uviděl, když jsem nastoupil do laboratoře,"

„To je opravdu dávno," přitakala Abrianna vedle mě slabým hlasem. Klouzala jsem pohledem z jednoho na druhého. Oba dva vypadali smutně.

„Kdy to bylo?" Promluvila jsem do ticha, které se po jejich odpovědích rozhostilo.

„Před několika lety, ani si nepamatuji, kdy to přesně bylo," odpověděla Abrianna. „Tehdy jsem tu pobývala už několik měsíců. Řekla bych tak deset let?" vzhlédla k Modroočkovi, jako by u něj hledala ujištění. Když pomalu kývl, znovu pohlédla na mě.