(Ne)smrtelné sérum (DOKONČENO)

Subjekt číslo 1

„Takže, ty jsi se k tomu nepřihlásila sama?" Zašeptal Matthew zděšeně a přerušil tak mé vyprávění. Ale nevadilo mi to, byla jsem ráda, že mohu zodpovědět jeho otázky.

„Jak jsem již řekla," ušklíbla jsem se. „Máma od nich dostala zaplaceno fůru peněz. Vsadím se, že se teď vyhřívá ve své vile na Mallorce a na svou bývalou dceru si už ani nevzpomene." Matthew mi podal šálek s čajem, ale odmítla jsem. Teplo mi bylo a žízeň by mi stejně nezahnal.

„To je hrozné, ale neříkala jsi náhodou, že to tvoje máma podepsala, protože ti ještě nebylo osmnáct?"

„Ano, to je pravda," přikývla jsem a rozvalila se na pohodlné sedačce. Jak dlouho jsem neseděla na něčem tak pohodlném!

„To by ale znamenalo, že bys o svých osmnáctinách musela smlouvu znovu podepsat, ne?" Dobrá myšlenka, Matthew! Jenomže bohužel chybná. Zakroutila jsem na něj hlavou a začala znovu vyprávět.

Po několika hodinách jsme zastavili před velkou oválnou budovou, jejíž zdi byly natřeny bílou barvou, což ve mě už od začátku budilo nepříjemné pocity. Vypadalo to velmi sterilně a nudně. Po obvodu bylo do zdí zasazeno pár oken, ale i ty byly zamřížované. 
Velké dveře veprostřed zařízení byly to jediné, kudy by se kdy dalo utéct. Kolem nás se rozléhal les tak hustý, že kdyby do něj někdo vstoupil, jistojistě by už nenašel cestu ven.

Alexandra vystoupila z auta, uhladila si svou rudou sukni a setřela si ze svého saka neviditelné smítko. Už tehdy musela být děsivě čistotná. Sáhla jsem na kliku, ale dveře nepovolily.
Zamknula mě tam, jako kdybych snad chtěla vyskočit z jedoucího auta. Naštvaně jsem se sesunula na sedačku a odevzdaně počkala, dokud mi neotevřela.

„Subjekte číslo jedna, následujte mě," zajiskřilo jí v očích a mě až tehdy napadlo, že jsem jí vlastně mohla utéct. Proč jsem to neudělala? Mohla jsem se vypařit už doma. Bylo by to jednoduché, kufry jsem už stejně měla sbalené. Mohla jsem vyskočit z okna a utíkat pryč. Než by si všimli, že nejsem v pokoji, mohla jsem dávno sedět v autobuse. Alespoň trochu času by mi to dodalo a třeba by mě skutečně nikdy nenašli.

Jenže na to bylo pozdě.
Už jsem s nimi souhlasila a nechala se dobrovolně odvézt do tohoto ústavu. Nemělo smysl pomýšlet na útěk. Rozhlédla jsem se kolem a potvrdila si tak mou domněnku. Všude kolem postávali muži v uniformách. Několik z nich mělo dokonce pistoli. Jak bych mohla uniknout? Potlačila jsem hysterický smích, který se mi dral z krku a vystoupila jsem.

„To mi opravdu budete říkat takhle?" Nemohla jsem nepotlačit ušklíbnutí.

„Ano, tak to přeci stojí ve smlouvě. Už nejsi Eliana," řekla to takovým nemilosrdným způsobem, že se mi zdálo, jako by něco v mém hrudníku vykřiklo a mě zaplavil skličující pocit. Nezmizel ani ve chvíli, kdy jsme procházely skrze bílé dveře dovnitř a před námi se objevila velká místnost. Podlaha byla z bílého mramoru a k mému údivu byl vnitřek natřený barevně. Jedna stěna byla červená, druhá modrá, třetí žlutá a poslední zelená. Vzhledem k celkové barvě zařízení mě to udivovalo. Veprostřed stál velký recepční stůl a za ním zrovna zvedala telefon mladá dívka, přibližně v mém věku. Postávalo tu spousta lidí v bílých pláštích, ale také několik v obyčejném oblečení. Rozhlíželi se po zařízení a potichu promlouvali s ostatními. Vypadali, jako kdyby tu byli na návštěvě. Všimla jsem si, že většina těch, kteří na sobě měli bílé pláště, doktorku Volkovou uctivě zdravili. Ta jim pozdrav opětovala lehkým pokývnutím hlavy.

„Počkej tady," řekla a rukou mne zastavila. Už jsem chtěla říct něco na protest, ale ona mě umlčela významně nadzvednutým obočím. Nechala mě samotnou stát na místě a sama došla k recepčnímu stolu. Dívka za ním položila telefon a pozdravila jí. Napnula jsem uši.