(Ne)smrtelné sérum (DOKONČENO)

Slibná zatáčka

Srdce mi začalo rychle tlouct. Otevřela jsem oči, ale hned je zase zavřela. Opřelo se mi do nich ostré bílé světlo. Pohnula jsem svou pravou rukou. Svaly na ní mě při pohybu táhly a bolely, ale nahmatala jsem měkkou deku a přetáhla ji přes sebe.

Když jsem si byla jistá, že mám hlavu celou schovanou pod peřinou, znovu jsem otevřela své vyčerpané oči.  Deka tlumila ostré světlo a já konečně mohla použít svůj zrak.

Měla jsem na sobě bílou dlouhou košili vyrobenou z podivného tvrdého materiálu. Nebyla zrovna dvakrát pohodlná. Prohlédla jsem si svou pravou ruku a vykřikla vyděšením. Kůže byla průhledná a já jsem viděla vnitřek svého zápěstí. Prosvítaly jím hnědavé tenké čáry vypadající jako žíly a uprostřed jsem viděla své kostnaté zápěstí.

Zaslechla jsem bouchnutí dveří a někdo si stoupl přímo před mojí postel. Poznala jsem to, protože jeho postava zastínila světlo a já se ocitla v šedavé tmě. Opatrně jsem si ze sebe sundala deku a přivřenýma očima pohlédla na onu osobu. Strach z ostrého světla vyhrával. Když se osoba pohnula, znovu se do mě opřelo a já byla nucena své oči zavřít úplně.

„Nemohli byste někdo zhasnout to světlo?" řekla jsem nabručeně a pro jistotu si dala ruce přes oči. Čekala jsem, že mi někdo odpoví, ale nic se nedělo. Pokud to byla Alexandra, nedivila bych se, kdyby čekala na to, až ji poprosím. 

Riskla jsem to. Otevřela oči a vzápětí je bolestí znovu zavřela. 

„To světlo," zaúpěla jsem a přes zuby procedila ještě „prosím."

Světlo zhaslo.

„Bezva, takže jste opravdu čekala na to, až vás poprosím, co?" Sundala jsem si ruce z očí a s nadzvednutým obočím pohlédla na Alexandru. A najednou jsem vykulila oči, protože ten, kdo tam stál, vůbec nebyla Alexandra. Mýlila jsem se, když jsem si myslela, že čeká na mou prosbu. Tenhle člověk nebyl arogantní, ani si mě neprohlížel povrchně. Ta žena stojící přede mnou byla totiž zmatená tím, co viděla. A nedivila jsem se jí, i já jsem si říkala, co tady dělá. Posadila se na mojí postel a pohladila mne po hlavě. Ucukla jsem a mou myslí projely všechny bolestné vzpomínky s touto osobou spojené. 

„Myslíš si, že si mě tímto získáš zpátky?" řekla jsem naštvaně, ale osoba nereagovala. 

„Takže už to na tobě vyzkoušeli. Určitě se to povedlo," přemýšlela sama pro sebe a třela si čelo. 

„Nechápu, proč jsi sem vůbec chodila," zakroutila jsem hlavou a drkla do ní.

„Doktorka Volková mi volala, abych to věděla," pohlédla na mě s úsměvem a já potlačila chuť dát jí facku.

„To ty jsi mě do toho zatáhla. A já jsem ti snad jasně řekla, že už nejsi moje matka." Její pohled byl plný nepochopení. Stále si myslela, že mi zajistila skvělou budoucnost. Domnívala se, že se tu budu mít úžasně, že na mě jednou sérum vyzkouší a hned pustí, abych světu řekla, že lidé už nemusejí být smrtelní, že mohou žít věčně. Možná si myslela, že se stane populární, až budu prvním nesmrtelným člověkem na Zemi. A nebo to prostě udělala jen kvůli byznysu.

„Kolik ti za mě zaplatili, co?" přimhouřila jsem na ní oči, ale ona se automaticky vyhnula mému pohledu. Dělala, jako že si prohlíží můj pokoj, ale věděla jsem, že to jen hraje kvůli tomu, aby nemusela přiznat, že mě prodala. Divila jsem se, že to člověk jako ona prostě nepřizná. Svou reputaci u mě si už stejně pokazit nemohla. „Doktorka Volková mi to řekla hned jak jsme nasedly do auta. Já vím, že jsi mě zaprodala. Tak to přede mnou neskrývej a řekni mi aspoň kolik." Potřebovala jsem to vědět. Kolik peněz jí zatemnilo mysl a donutilo ji udělat takovou věc? Vpíjela jsem se do ní očima. „Prosím, řekni mi to," naléhala jsem chladně, ale ona zavrtěla hlavou.