(Ne)smrtelné sérum (DOKONČENO)

Ticho před bouří

„Ostatně," prohlásil Neen a upil ze skleničky. „tvoje přezdívka není zrovna hrozná. Je milé jmenovat se podobně jako kocour Modroočko. Když jsem byl malý, četla mi ho máma." 

Představila jsem si Modrooč- sakra - Neena, jako malého chlapečka, sedícího v máminých sukních a poslouchajícího pohádku. Dala bych krk za to, že mu Modroočka četla schválně kvůli jeho modrým očím. 

„Ale víš, ani já tvoje jméno neznám," řekl najednou. Oba dva jsme vlastně pro toho druhého byli skoro cizí. Podívala jsem se mu do očí a uvědomila si, že člověk nemusí znát jméno toho druhého, aby věděl, že ho má rád. Připomnělo mi to jeden den, kdy jsem se sama vydala do parku. Kousek od lavičky, kde jsem seděla, bylo hřiště. Děti si tam samy hráli, stavěly hrady na pískovišti a houpaly se na houpačkách. Jejich matky seděly kolem a nevnímaly je. Většinou si četly časopis nebo si povídaly. Tehdy mě to strašně naštvalo. Připomínaly mi mou vlastní matku, která si mě nevšímala. A pak jsem si všimla jedné mladé maminky, která seděla u svého chlapečka a společně hráli nějakou hru. Pocítila jsem k ní ohromné sympatie. Neznala jsem její jméno, ani jsem nevěděla, kdo to je, ale cítila jsem, že ji mám ráda.

 „Eliana," vykoktala jsem. „Myslela jsem si, že to víš," zvedla jsem hlavu, abych viděla na celý sál. Lidé byli shluklí ve skupinách a společně se smáli. 

„No, popravdě, ne. Alexandra o tobě vždy mluvila jen jako o subjektu číslo jedna. Teď jsem rád, že ses mi představila. Máš hezké jméno," zakřenil se. 

„Díky. Je fajn vědět, jak tě mám oslovovat," zasmála jsem se jak na Neena, tak na Matthewa. Najednou jsem zpozorněla. Mé svaly se zatnuly a čelisti jsem naštvaně tiskla k sobě. Jako by mé tělo toho vetřelce mezi námi poznalo dříve než já. Hlava se mi sama od sebe otočila ke vchodu do sálu. Měla bych být ráda, že už přišla. Byla mou nadějí a tím, že se mnou souhlasila, mi velmi pomohla. Ale já se prostě nemohla zbavit myšlenek na to, co mi udělala.

„Děje se něco?" Chytl mě Matthew za rameno a soucitně se na mě zadíval. Neen koukal stejným směrem jako já. 

„Moje matka," procedila jsem skrz zuby a rozklepaně vstala. 

„Nemusíš to dělat, může přijít k nám a zvládneme to spolu," nabídl mi Neen potichu, ale zavrtěla jsem hlavou. 

„Ne, tohle musím vyřešit sama." Zatnula jsem ruce v pěsti a rozešla se přímo proti ní. V očích měla zamyšlený pohled, ale viděla jsem, že se trochu těší. Věděla, že se znovu dostane na výsluní. 

Přistoupila jsem k ní a hleděly jsme na sebe tak, jako bychom se ujišťovaly, jestli je ten druhý reálný. Pomalu jsem si uvědomila, že se na ní nic nezměnilo. Její pohled byl stejně tak dravý, jako býval vždy a její ústa byla jako každý den roztažená do profesionálního úsměvu. Do takového, kterému byste i věřili, kdybyste se nepodívali do jejích očí. Někde vzadu v mysli jsem odkývala úvahu, že vypadá podobně jako Volková. Stejně povýšeně, stejně samolibě. Prohlížela si mě od hlavy k patě a nezastavila se, ani když mě sjížděla pohledem na podruhé. Chtěla jsem na ni křiknout, proč na mě tak zírá, ale neudělala jsem to. Potřebovala jsem si udržet klidnou tvář. Věděla jsem totiž, že na mě Neen kouká a nechtěla jsem v něm vzbudit starost. 

„Ahoj." Snažila jsem se o normální tón a dokonce jsem se usmála. 

„Ahoj," odpověděla a na chvíli se mezi námi rozhostilo ticho. My dvě jsme si už opravdu neměly co říct. 

„Tohle je na tvoji počest?" nadzvedla obočí a rozhlédla se kolem. Já jen pokrčila rameny. 

„Spíše na počest nesmrtelného séra."