(Ne)smrtelné sérum (DOKONČENO)

Ztracená

Nečinně jsem bloumala ulicemi. Laboratorní zařízení Trespit, ve kterém jsem byla držena, už mi dávno zmizelo z výhledu. Poté, co jsem se po útěku zvedla, zamířila jsem od něj na pravou stranu. Šla jsem po silnici tak dlouho, dokud jsem nenarazila na domy. Nebylo to zas tak daleko. Tak hodinka a půl cesty.  Mé oči se opět začaly plnit slzami, když jsem si vzpomněla na Modroočka. Jeho modré oči, dříve tak plné jiskřiček radosti, mne pronásledovaly a já měla pocit, že slyším jeho sametový hlas. Ale to, co mi šeptal, sametové rozhodně nebylo. Bodalo to jako čepel nože.
Vidíš, co jsi provedla? Zavrtěla jsem hlavou. Pár slz mi steklo po tvářích. Zabila jsi mě. Zašeptal jedovatě a z jeho ledových slov mne zamrazilo. Hystericky jsem vykřikla, klekla si na zem a dala se do usedavého pláče.
Je ti to líto? Udeřil znovu. Mně je ostatně také líto, že jsem se rozhodl ti pomoct. Měl jsem tě tam nechat napospas doktorce Volkové. Přitiskla jsem si levou ruku k srdci.
„Takhle bys na mě nikdy nemluvil," vzlykla jsem a pohlédla na nebesa. Nikdy jsem v boha nevěřila, ale stejně jako se tonoucí chytá stébla, i já jsem se chytila své poslední šance. Potřebovala jsem odpustit sama sobě. Sepjala jsem ruce a přitiskla si je konečky prstů ke hrudi. Letmo jsem si prohlédla průhlednou kůži, ale už jsem se ani nevyděsila. Pomalu jsem si na to začala zvykat. V duchu jsem se vyzpovídala ze všeho, co jsem chtěla vykřičet do světa. Z toho, že je to moje vina. Že Modroočko umřel kvůli mě. Snažila jsem se to popřít, ale v hloubi srdce jsem věděla, že ho zastřelili jenom a jenom kvůli mě.
Otevřela jsem pomalu oči. Nebesa zářila prostupujícím sluncem a ovanul mne příjemný vlahý větřík. Takový, který nestudí, ale voní a zahřeje na duši. Stoupla jsem si a smetla si z dlouhého kabátu štěrk z cesty. 

„Ano, je to moje vina," prohlásila jsem, ale hned jsem dodala: „Jenže Modroočko s tím rizikem musel počítat. On věděl, do čeho jde." pořádně jsem se do kabátu zahalila a vydala se dál s lehčím svědomím. Všude kolem bylo pusto. Nikde žádní lidé. Poničené paneláky stojící po mé pravé straně vypadaly naprosto neobydleně. Na chvíli mne napadlo, že bych se do nich mohla ukrýt, ale pak jsem si za to zanadávala. Kvůli tomu jsem přece neutekla.

I přes to jsem do paneláku vstoupila. Vyšla jsem dvoje schody a všimla si otevřených dveří vedoucích do bytu. Ten pohled mě z neznámého důvodu rozesmutnil. Vypadalo to tu tak opuštěně, ale přitom jsem stále cítila přítomnost lidí, kteří tu dříve žili. Proč to opustili? Vystěhovali je kvůli laboratoři? 

Prošla jsem dveřmi dovnitř a chvíli pozorovala místy trochu zešedivělé zdi. Ze stropu visely poničené tapety, které byly dříve nejspíše květované a růžové. Prošla jsem do koupelny a zkusila pustit vodu. Nic. Co bych taky čekala? Pohlédla jsem do špinavého zrcadla nad umyvadlem, ale všimla si, že je potažené vrstvou prachu a špíny. Došlo mi, že bych na to mohla použít ty tapety, ale nechtělo se mi je trhat. Přišlo mi to tak nějak....neuctivé. Udělala jsem to pravou rukou a nechala ji volně viset podél těla. Konečně jsem v zrcadle viděla odraz mého podivného já.

Mé velké hnědé oči se teď zdály ještě mnohem větší, neboť jsem měla propadlé tváře. Přitiskla jsem si kabát ještě více k bradě. I ta se totiž začala lehce zprůhledňovat. Už už jsem chtěla opustit koupelnu, když jsem si všimla délky mých vlasů. Moc dobře jsem si pamatovala, jak mi je onehdy u kadeřnice ostříhaly tak, že se mi svážely těsně pod ramena. A najednou se konečky vlasů vlnily do půlky mých paží. Vylekaně jsem je vzala do rukou a zašklebila se na sebe do zrcadla. 

„To má být další vedlejší účinek?" Prohlížela jsem si je s úlekem, ale i se zalíbením. Zhoustly a lehce se vlnily. Kdybych nebyla průhledná, tyto nové vlasy by mi vůbec nevadily. Popravdě by se mi i líbily. Ale teď mi připomínaly, co všechno jsem v laboratořích zažila. Už jsem pochopila, proč mi Modroočko řekl, že si s postupem času budu muset zakrýt i hlavu. Věděl o všech vedlejších účincích, akorát mi o nich nestihl říct.