(Ne)smrtelné sérum (DOKONČENO)

interview

Nepřišlo mi, že bych byla vzhůru. Ale ani jsem se necítila, jako když spím. Možná tomu říkejte mikro-spánek, ale já jsem byla napůl v realitě a napůl ve snu. Jako delfín. Půlka mozku spala, druhá půlka byla vzhůru. Dalo by se říct, že obhlížela terén. Tedy, můj pokoj. Nějak jsem se totiž - a to i ve snu - nemohla zbavit pocitu, že mě někdo pozoruje. Přes má záda se pořád dokola tvořila husí kůže a nepříjemné mravenčení mě nutilo se neustále obracet. Ruce se mi z nevysvětlitelného důvodu potily, takže jsem si je po několika minutách musela vždy promnout. Ne že bych se nějak ve svém mozku vyznala, ale teď mi bylo jasné, co ode mě chtěl. Bylo to prosté. Abych zůstala vzhůru.

Rozevřela jsem oči, ale nic jsem neviděla. Běžně nespím s hlavou pod peřinou, ale dnes se mi tam nějak dostala. Opatrně jsem hlavu pozvedla zpod peřiny a vyhlédla ven. V šoku jsem dvakrát zamrkala a hned nato byla oslepena bleskem fotoaparátu. Omráčeně jsem se praštila hlavou o rám postele a ve snaze ubránit si oči, jsem zvedla ruku a zakryla si obličej.

„Hej!" vykřikla jsem na člověka, který stál před mojí postelí. Co tu sakra dělá?

Lehce jsem stáhla ruku a pohlédla do tváře hnědovlasé čtyřicátnice. V ruce měla nejnovější model foťáku a na očích lennonky. Klopa černého saka byla naplněna propiskou a maličkým poznámkovým blokem. Láskyplně pohlédla na svůj foťák a pak zpátky na mě. Já si zakryla znovu oči.

„Jen jednu fotku," promluvila směšně pištivým hlasem. „Prosím! Doktorka Volkova říkala, že budete spolupracovat." 

Přestala jsem si stínit obličej a nadzvedla na ni obočí. 

„K čemu vám to bude?" 

Vykulila na mě oči a poklepala si rukou na logo firmy, pro kterou pracovala. Přimhouřila jsem oči a zaostřila. Pracovala pro noviny. Nadzvedla foťák, ale já se na nohy postavila tak rychle, že ho ihned sklopila. Přes noční košili mi prosvítala, pro ni neobvyklá, průhledná kůže. Vlasy, které mi teď dosahovaly do půlky zad mi na chvíli znemožnily výhled, ale zastrkala jsem si je za uši. Dala jsem ruce v bok a upřela na ni svůj naštvaný pohled.

„Vy chcete mojí fotku v noční košili?" Musela jsem se držet, abych naštvaně i zněla. V půlce mojí věty jsem cítila, jak se mi z hrdla dere bláznivý smích. Novinářka vypadala zneklidněně a přišlo mi, že jí možná taky došlo, že jsem jenom člověk, který potřebuje čas na biologické potřeby a ne nesmrtelný tvor podobný upírům z twilight ságy. Což mě přivádělo k tomu, že se mi chtělo na záchod.

„Když dovolíte," poznamenala jsem s ukazováčkem zvednutým nahoru a prostrčila se kolem ní ke koupelničce. Stiskla jsem čudlík, protáhla se škvírkou a zmizela za bílými dveřmi. Jakmile se za mnou zavřely, opřela jsem se o ně zády a nahlas vydechla. Došla jsem si na záchod a pak se zastavila uprostřed cesty zpátky k novinářce. Nervózně jsem si pohrávala s prsty. Pohlédla jsme na sebe do zrcadla a očima zkoumala průhledný pruh, který se mi dral až k nosu. Sjela jsem pohledem k noční košili. Jestli mě chce fotit, tak v tomhle rozhodně ne, pomyslela jsem si a vylezla ven.

Novinářka tam stále ve stejné pozici, v jaké jsem ji zanechala, s jediným rozdílem, a to s tím, že už se netvářila tak polekaně. Stoupla jsem si před ní a ona se na mě usmála. Pozvedla fotoaparát a cukla k němu očima. S výdechem jsem sklopila hlavu a rozesmála se. V hlavě se mi začal spřádat plán.

„Fotka je sice skvělá, to ano, ale video," zvedla jsem k ní hlavu. „To by bylo teprve terno."

„A-ale my jsme noviny," prohlásila. Sakra.

„Nooo, tak to určitě máte nějaké internetové stránky, ne? Přeci mi neříkejte, že noviny tak schopné, aby se sem dostaly, nemají své online stránky? Tomu nevěřím."