(Ne)smrtelné sérum (DOKONČENO)

Ďábel v sukni

Pomalinku, jako kdyby si užívala další chvíle na výsluní, došla až k nám, rty natřené rudou rtěnkou sevřené do tenounké linky. Její ledové oči se upíraly přímo na mě a doslova jsem v nich viděla zlost, kterou ke mě v laboratořích skrývala. Ta zlost se drala na povrch. Nechtěla jsem se přikrčit, ale moje tělo to udělalo samo od sebe. Rty se jí stočily do zlověstného úšklebku a když se postavila přímo přede mne, pozvedla svou hlavu výše, aby na mě viděla z vrchu. Nohy se mi roztřásly, neboť zoufale požadovaly, abych o krok ustoupila. Jenže to jsem nemohla dopustit. Donutila jsem se podívat se jí zpříma do očí. Ticho, které se vznášelo v napjaté atmosféře bylo skličující. Matthew, který stál vedle mě si Volkovou prohlížel přimhouřenýma očima, protože hned poznal, kdo to je. Odkašlal si a viděla jsem, jak na něj Kainová nenávistně pohlédla, ale Volkova se zaměřila pouze na mne. Jako predátor, který si vyhlídl svou kořist a teď z ní nechce spustit zrak. Koutky očí mě začaly štípat. Po celou dobu jsem ani nemrkla.

Ne, zůstaňte otevřené, nakázala jsem zoufale svým očím. Jedno jediné mrknutí by stačilo k tomu, aby po mě skočila. Sakra, měla jsem z ní strach, ale nemohla jsem ho dát najevo. Něco mě odstrčilo od Volkové lehce odstrčilo. Byl to Matthew, který celou situaci zachránil tím, že vstoupil mezi mě a Alexandru, takže jsem mu koukala přes rameno. Volkova na něj nadzvedla obočí a bylo vidět, jak jí to v hlavě šrotuje. 

„Zajímavý zvrat událostí, že?" podotkla směrem ke Kainové a to mě přivedlo k tomu, co tady vůbec dělá. Teď, když mě chránily Matthewova záda, jsem konečně mohla svobodně přemýšlet. Jak mohla vědět, že jsme tady? Můj pohled se stočil ke Kainové. Přikyvovala na Alexandřinu řečnickou otázku a prohlížela si nás. Nemohla jí přece stihnout zavolat. Prostě nemohla. Přišli jsme sem ani ne před minutou.

„Jak jste se sem dostala?" zvolala jsem zpoza Matthewových zad a vysloužila si tak další dva nenávistné pohledy, v nichž se zračilo jejich poškozené ego, které křičelo; utekla jsi nám a za to budeš trpět.

„Jak asi?" rozesmála se Kainová, ale Volkova ji umlčela svým pohledem. 

„Žádné otázky," vyštěkla, rychle hrábla ke mně a sevřela mi ruku ve svých ledových prackách. Matthew chytil mé zápěstí a ustoupil se mnou dozadu, takže mě byla nucena pustit. V té chvíli bych se nedivila, kdyby zavrčela. Přimhouřila oči. Jako kdyby hodnotila situaci. Matthew byl další, který se jí kdy postavil. 

Postupoval tak, abychom se dostali ke dveřím vedoucím ven a stále si mě držel za zády. Do té doby jsem nevnímala, jak se třesu. Volkova s Kainovou stály před námi a obě nadzvedly obočí ve stejnou chvíli. Mou myslí proletěla myšlenka, proč nic neudělají, když mi najednou někdo ucpal pusu měkkým materiálem a já v nose ucítila štiplavou, ale nasládlou vůni. Byla tak omamující, že jsem upadla dozadu. Matthew mě stále držel za zápěstí, takže jsem napůl ležela a napůl visela. Pak ale někdo to samé udělal i Matthewovi a jeho ruka se pomalu svezla z té mé. Kvůli zákonu gravitace chtěla druhá půlka mého těla následovat tu předchozí a já padala dolů. Polekala jsem se, ale zároveň se mi ulevilo, protože mne před dopadem chytily ruce potažené tvrdou látkou. Zrak se mi začal ztrácet, ale ještě než jsem upadla do bezvědomí, viděla jsem zakuklence. Drželi Matthewa. Bylo mi jasné, že ty ruce, které drží i mně, patří dalším zakuklencům. Srdce se mi rozbušilo. Chtělo se mi křičet, ale nemohla jsem dělat nic. Pohltila mne temnota a já se ocitla v hrozném snu vyvolaném omamnými látkami.

.          .          .          .          .          .          .          .          .          .          .          .          .          .          .          .