(Ne)smrtelné sérum (DOKONČENO)

Svoboda ve tmě

Vyběhla jsem z koupelničky a rozhlédla se kolem. Bílé stěny na mě posměšně hleděly, jako by říkaly: „Co teď asi uděláš?" 

Věděla jsem, že se v nich ukrývají kamery a hodlala jsem toho využít. Máchala jsem rukama směrem ke stropu. 

„Haló? Je tu problém!" volala jsem pořád dokola, ale nic se nedělo a já si byla jistá, že kdyby vědci chtěli, byli by tu do několika sekund. Pohledem jsem zbloudila k nové naleštěné žárovce. Aniž bych přemýšlela, skočila jsem k růžovému kufru a vytáhla první knihu, kterou jsem našla. 

„Promiň žárovko," bylo mi jasné, že je to už druhá, kterou tady rozbiji. Napřáhla jsem se a vší silou hodila směrem na ní. Jenže tentokrát mi štěstí nepřálo a knížka, která se  za letu rozevřela, žárovku minula o několik centimetrů. Hned jsem jí popadla a znovu se napřáhla. Přimhouřila jsem pravé oko, jak jsem to viděla v akčních filmech a zamířila. Chystala jsem se hodit, ale když se dveře do mého pokoje otevřely, ztuhla jsem a pohlédla na Volkovou, stojící přímo na prahu. Viděla jsem špatně, nebo jí v očích zrálo pobavení? 

„Rozhodla ses zničit sestru té žárovky, kterou jsi rozbila tehdy?" nemýlila jsem se, ona byla opravdu pobavená.

„Je fajn vidět, že máte taky city," podotkla jsem a protočila oči. Ruku s knihou jsem sklopila. Pohled Volkové se nezměnil. „Jsem ráda, že vás bavím."

„Mýlím se, nebo jsi mi tohle už jednou řekla?" odpověděla a koutek úst jí zacukal. 

„To je dost možné," odsekla jsem a uhnula pohledem. Minutu jsme stály v tichosti a pak Volkova pokrčila rameny a otočila se na patě. 

„Hej!" Křikla jsem na ní a ona se na mě otočila s nevinným pohledem. Stáhla obočí k sobě. Asi jí došlo, že jsem na ní zakřičela.

„Ano?" zeptala se s lehkým tónem jedovatosti v hlase. Znovu jsem protočila oči.

„Nevolala jsem vás jen tak," procedila jsem skrze zuby. „Myslím, že mám problém." 

Alexandra cukla hlavou. Vypadalo to, jako by tím chtěla naznačit, že neví, k čemu jí to bude. Prudce jsem vydechla a svěsila ruce podél těla. 

„Sakra, mám pocit, že na mě sérum zase začíná působit, chápete to? Mohla jsem se uzdravit, ale vy jste mě vzala zase sem. Tak ukažte alespoň trochu vlídnosti, která ve vás musí někde hluboko přebývat a nechte mě, ať dokončím ten proces." 

Alexandra mě poslouchala velmi dobře, ale když jsem skončila, mlaskla a zakroutila hlavou. Bylo mi to jasné. Čekala snad, že opravdu prozradím tajemství o výměnné transfuzi? Proti své vůli jsem se usmála a Volkova mě oskenovala nenávistným pohledem. Rychlostí blesku mě její ruce chňaply a sevřely mi ramena. 

„I když mi to neřeknete, tak na to přijdu, rozumíš mi?" zašeptala jedovatě. 

„Ale nevypadáte moc v klidu," podotkla jsem a hned mi došlo, že jsem měla radši držet jazyk za zuby. Její drápy se ještě více zabořily do masa na mých ramenech. Sykla jsem bolestí a ona mě konečně pustila. Zkřivila jsem tvář v bolestné grimase a oddálila se od ní. Má ruka se sama od sebe dotkla bolavých ramen. Začala jsem si je třít, ale nepomáhalo to. Bolest přetrvávala. 

„Pomůžete mi s tím teda?" 

„Když se tak hezky ptáš, proč ne," odpověděla s hlavou otočenou na okénko vysoko na stěně, ale já v jejím hlase cítila jasnou ironii. Povzdechla jsem si. 

„Dobře, pokud mi pomůžete, pak vám prozradím, jak jsme dokázali zastavit proces." 

Její pohled se ihned zaměřil na mě. Viděla jsem, jak se jí rozšířily zorničky. Udeřila jsem na správné místo. Chvíli jen stála, jako by si moji nabídku promýšlela. Rozhodla jsem se ji ještě připepřit.