(Ne)smrtelné sérum (DOKONČENO)

Zašifrovaná odpověď

Šumění. Hukot. Hlasy. Moje vlastní hluboké nádechy.

To vše můj mozek začal vnímat. Strhlo se to jako lavina. Nejdříve jen ticho, tma a najednou, to když už jsem se začínala probouzet z kómatu, se na mé uši nalepil každý zvuk, který jsem mohla slyšet.

Zavrzání v posteli. Cvaknutí dveří.

Prudce jsem se posadila, ale mé dveře zůstaly zavřené. Muselo se to ozvat někde venku. Můj mozek se začínal vzpamatovávat z kóma. Matně jsem si začala vzpomínat na to, co se včera stalo.

Pitomá doktorka Volková! Podpořila jsem to bouchnutím pěstí do měkkých přikrývek. Ale copak je normální člověka jen tak uspat? Zaregistrovala jsem bodavou bolest na pravém zápěstí. Co to je?Kanyla, připevněná na mé ruce, vytvářela nepříjemnou bodavou bolest v celé mé paži. Kapačka nade mnou byla do půlky naplněna namodralou vodou. Naštvaně jsem si kanylu vyrvala ze zápěstí. Bolelo to, ale vztek byl silnější a zahodila jí do rohu pokoje. Ozval se ohlušující pípavý zvuk, až jsem si musela zacpat uši. Dveře se otevřely a dva zakuklenci v bílých pláštích vběhli do místnosti. Jeden z nich se ihned sklonil ke mně. V ruce měl baterku.

„Sledujte prosím světlo," posvítil mi přímo do očí. Mdle jsem baterku pozorovala.

„Vnímání je v pořádku," oznámil druhému bílému plášti a ten si něco zapsal do notýsku. Očividně si o mě zapisovali všechno, co potřebovali k projektu.

„Jak se cítíte?" Prohlédl si mou ruku a přiložil mi na ní obklad. Jak jsem si vytrhla kanylu, vytekla mi trocha krve, ale studená voda, ve které byl obklad namočený ji smyla a také utišila bodavou bolest.„Cítím se..," nedokončila jsem větu, neboť jsem ani nevěděla, jak mi je. „Divně,"

 Zakuklenec se usmál a nechal druhého bílého pláště, aby si mou odpověď zapsal. „Nemáte hlad?" Při pomyšlení na jídlo se mi trochu nadzvedl žaludek a muž si toho všiml. „Subjekt trpí nechutenstvím." Mdle jsem pozorovala propisku klouzající po papíru, který měl podložený tvrdými deskami.

Nemohli by už odejít? Zatoužila jsem po opětovném osamění. Vykasala jsem si peřinu, pod kterou jsem byla uložená a chystala se postavit, abych jim dala najevo, že je nepotřebuji. Zakuklenec mi to ale zakroucením hlavy nepovolil. Jenže, co je mi po něm? Postavila jsem se. Hlava se mi začala motat skoro okamžitě a já se propadla kamsi do neznáma.

„Slyšíte mě?" Zvolal čísi hlas daleko ode mne.

„Jojo," zamumlala jsem a otevřela ztěžklé oči. Ležela jsem na zemi a přede mnou seděl modrooký muž. Jeho oči byly to jediné, co jsem na něm mohla vidět. Na sobě měl bílý plášť a na hlavě podivnou masku s otvorem na oči a pusu. Byl to ten samý zakuklenec, co mě zakroucením hlavy varoval, abych si nestoupala.

Proč jsem ho neposlechla?

Záda mě ďábelsky bolela, to asi, jak jsem dopadla na zem.

„Mohla byste mě prosím propříště poslouchat?" Měl vážný výraz v očích. „Kdybych vás nechytil, mohla jste skončit se zlomeninou ruky nebo vážným poškozením zad. To by věci moc nepomohlo." Pomalu jsem se narovnala. Zakuklenec mě opatrně zvedl a položil na postel.

„Subjekt stále pociťuje příznaky kómatu. Celý den bude ležet v posteli," odříkával pro druhého zakuklence. Při slovech v posteli se na mě upřeně zahleděl a mě bylo jasné, že ho musím poslechnout. Na důkaz souhlasu jsem si přitáhla peřinu až k bradě a hluboce se opřela do polštáře. „Tak je to správně," pochválil mě a pak, i s druhým bílým pláštěm, odešel, Trochu jsem se narovnala, ale nestoupala jsem si. Měla jsem strach, že bych znovu omdlela. Rozhlédla jsem se po místnosti a přemýšlela nad tím, zda mě monitorují. Žádná viditelná kamera tu nebyla.