(Ne)smrtelné sérum (DOKONČENO)

Dobrý spojenec?

„Mimochodem, jsi v pořádku?" zeptal se mě Modroočko. Byl sice otočený pryč ode mě, ale v jeho hlase jsem zaslechla starost. Do mysli mi vstoupila vzpomínka na to, jak vešel do laboratoře. Pohlédla jsem na něj s úsměvem. Díky němu jsem to zvládla.

„Děkuji," špitla jsem. Nesměl to nikdo slyšet. 

„Za co?" Otočil se ke mě překvapeně a já se zastavila. Naklonila jsem hlavu ke straně a usmála se. 

„Ty víš, co myslím," řekla jsem, ale jeho překvapený výraz se nezměnil. Copak nechápal, jak moc mi tím pomohl? Vzdychla jsem a sklonila hlavu k zemi. Bílá dlažba byla tak pečlivě uklizená, že jsem v ní viděla můj trochu zkreslený odraz. „Já jen," začala jsem si kousat ret. 2Že jste mi opravdu pomohl tu bolest překonat." 

„Jo, ty myslíš tohle," lehce se zasmál. „To byla maličkost, vypadala jsi, že někoho potřebuješ," zvedl mi bradu a usmál se na mě. „Všichni tady nejsme bezcitní," řekl pomalu a zřetelně, jako by chtěl, abych si tu větu vryla do paměti. Zírala jsem na něj neschopna slova. Chápala jsem to správně? Vždyť on mi právě naznačil, že s tím nesouhlasí. Ano, od té chvíle, kdy kvůli mě vzdoroval Alexandře jsem věděla, že se mu tohle prostředí zrovna nelíbí, ale nečekala jsem, že to řekne nahlas. Rychle jsem zamrkala a odtáhla se od jeho ruky, ve které stále držel mou bradu. Z dálky jsem zaslechla klapání podpatků. Modroočko mě chytl za rukáv u košile a táhl úplně na druhou stranu chodby. Pryč od místa, kde by se A. B. mohl nacházet.

„Ne," řekla jsem rázně a snažila se mu vytrhnout. K mému překvapení měl docela velkou sílu.

„Ticho," zašeptal. „Nebo tě dovedou zpátky do pokoje," zavřel křečovitě oči a prsty si začal třít kořen nosu. „Dobře, tuhle procházku povolenou nemáš," řekl nakonec a zatáhl mě do nějaké podivně páchnoucí místnosti. 

„Tak, tady nás nenajdou," řekl, když za námi zavřel dveře. Klapání podpatků se náhle ozývalo až příliš blízko nás. Zdálo se, jako kdyby někdo stál přímo před dveřmi, za kterými jsme se skrývali. 

„Nemůže nás tady najít?" zašeptala jsem s očima přitisknutýma na klíčovou dírku.

„Nancy rozhodně ne."

Ulevilo se mi a odtáhla jsem se od dveří. Pach v místnosti byl hrozně nepříjemný. Otočila jsem se a než jsem stačila vyjeknout, modroočko mi překryl pusu rukou. „Nancy nás tu sice najít nemůže, ale pokud kolem půjde někdo jiný, mohlo by mu to být divné. Tak prosím potichu," očima jsem klouzala po místnosti a stále jsem nedokázala vstřebat to, co jsem viděla. Přímo přede mnou bylo do zdi vsazené velké okno, kterým se dalo koukat do jiné místnosti. Pravděpodobně do další laboratoře. Kolem okna byly rozestavěny barely plné černé tekutiny. Bylo na nich napsané slovo Dezinfekce. Proto to tu tak strašně smrdělo. Modroočko mi pomalu sundal ruku z pusy a odstoupil ode mě.

 To, co mě tolik vyděsilo, se nacházelo v laboratoři, do které jsem měla výhled. Několik metrů přede mnou stála Alexandra s rouškou přes pusu a patlala se v nějaké nechutné červené hmotě. Zamyšleně koukala přímo před sebe. Ne! Ona koukala přímo na mě.  Rychlostí blesku jsem se skrčila pod okno, jako kdyby se ve mě spustil nějaký podvědomý alarm. 

„Co to děláš?" Rozesmál se Modroočko a natáhl ke mě ruku, aby mi pomohl vstát. Nepřijala jsem ji.

„Zbláznil jsi se? Vždyť nás uvidí!" ukazováčkem jsem ukázala nad sebe a zavrtěla hlavou. Modroočko se začal opět smát. Většinou mi to bylo příjemné, vzhledem k počtu sucharů v tomto zařízení, ale teď mě to zahanbovalo. Co on věděl a já ne?