(Ne)smrtelné sérum (DOKONČENO)

Ďáblův nadřízený

Mé znepokojené kroky se rozléhaly po celé ploše mého pokoje. Zkazila jsem to. Totálně! Proč jsem to té reportérce musela nakecat? Nejen, že jsem teď neměla žádnou možnost, jak zajistit lidem anti-sérum zdarma, ale ještě k tomu jsem uvedla do nebezpečí Modroočka i Matthewa. Dupla jsem nohou do bílé tvrdé země a zadržela v bránici křik, který se mi dral ven. Už zase jsem je uvedla do nebezpečí. Všechno kvůli mě!

Z mých myšlenek jsem byla vyrušena rázným zaklepáním. Otočila jsem se na dveře a čekala kdy se otevřou, když mi došlo, že to je Modroočko.

„Kamery," procedila jsem skrz zuby.

„Vím," zaslechla jsem jeho hlas. „Slyšel jsem váš rozhovor. Strašně jste řvaly."

„Nepovídej," odsekla jsem hlasitě.

„Uklidni se." Jeho hlas byl vážný. „Chtěl jsem ti říct, že na mě nesmíš brát ohled. Ani na Matthewa. Není tady, ale myslím, že by jistě souhlasil s tím, že musíš udělat cokoli pro to, aby bylo to anti-sérum zadarmo. Je to nutné. O nás už nejde. Jde o lidi."

„Nemůžu vás jen tak obětovat. Už jsem to jednou udělala. Utekla jsem od tebe a nechala tě jí napospas. Nemohu, nemohu to udělat znovu. Prosím, nenuť mě k tomu." Sesula jsem se na zem a začala si tahat za vlasy. 

„Pšt, řekneme si to v noci, teď už je to moc nápadné." a od té chvíle bylo ticho. Jako kdyby za tou zdí nikdy nebyl. Ach Modroočko, nikdy mi na ostatních nezáleželo. Chci jen udržet v bezpečí ty, které mám ráda. Jenže to se mi očividně nepovede.

Dveře se otevřely a na prahu stál zakuklenec. 

„Co po mně chce úžasná doktorka Volková teď?" neodpustila jsem si rýpnutí a čekala na jeho odpověď. Zakuklenec, který měl sundanou horní polovinu oděvu, takže mu bylo vidět do tváře, se pousmál. 

„Jen vám chce předat další informace ohledně večírku, na který jste pozvána." 

Ironicky jsem se usmála a následovala ho z pokoje do chodby. Očima mě celou projel a já na něj hodila naštvaný pohled.

„Nemáte nic jiného než pyžamo?" popíchl mě. Zakryla jsem si rukama břicho. No a? 

„Moc na výběr tu nemám. A stejně mě tady nikdo nevidí, tak proč bych se měla nějak strojit?" Povytáhl obočí, ale mlčel. Zahnuli jsme doleva do chodby, ve které jsem nikdy nebyla. Vypadalo to tu tak nějak kancelářsky. Pode mnou modrý koberec - na kterém se Nancy určitě špatně chodilo - a přede mnou spousta dveří s popisky.

Prošli jsme kolem účtárny a archivu a pak mě zakuklenec strčil do dalších dveří tak rychle, že jsem si popisek ani nebyla schopna přečíst. Ocitla jsem se uprostřed moderně zařízené kanceláře. Napravo stála Volková a samolibě se usmívala. Někdo, koho jsem si hned napoprvé nevšimla, seděl za mosazným stolem. Ruce měl spojené a podkládal si jimi svou bradu. Jeho malé oči si mě prohlížely velmi detailně. Od shora nahoru. Zastyděla jsem se za své pyžamo, ale držela jsem hlavu drze vystrčenou vpřed. Muž měl nakrátko střižené vlasy černé barvy. Zlaté brýle se mu houpaly na černé značkové košili. Jeho ruka byla obepnutá zlatými hodinkami. Pousmál se.

„Tak ty jsi ta, co dělá problémy," řekl pomalým panovačným hlasem. Volkova přikývla i přes to, že jí vůbec nevěnoval pozornost. V očích měla výraz, který vypovídal něco jako: „Tak a máš to!" 

„Slyšel jsem toho už o tobě spoustu," vstal od stolu a já si všimla, že je nepříjemně vysoký. Když jsem se mu chtěla podívat do obličeje, musela jsem zaklonit hlavu. 

„O mě už slyšelo hodně lidí," odpověděla jsem. Muž chvíli mlčel a pak se rozchechtal děsivým smíchem. Pohlédl na Volkovou a ta začala dělat, jakože skrývá smích. Její neustále předstírání mě štvalo.