(Ne)smrtelné sérum (DOKONČENO)

„Chci pravdu"

Zaslechla jsem svištivý zvuk, jako když někdo přejede papírem o dřevo. Roztřeseně jsem zvedla hlavu z ledové podlahy, mokré od mých slz. Přímo přede mě se snesla bílá obálka. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že ji někdo musel prohodit pode dveřmi.

Natáhla jsem k ní třesoucí se ruku. Celé mé tělo bylo unavené. Ležela jsem tu až moc dlouho. Svaly si znovu začínaly zvykat na to, že se musí pohybovat. 

Uchopila jsem tenký papír do prstů a prohlédla si obálku. S přimhouřenýma očima jsem se rozhlédla a vlezla si pod deku. Otevřela jsem ji, vyndala z ní další papír a rozložila ho. Začala jsem si šeptem číst, co na něm bylo napsané:

Abrianně jsem řekl, že ve dvě přijdeš. Koukni na hodiny.

Udělala jsem to. Bylo půl druhé.

Deset minut před druhou hodinou se ti dveře odemknou. Vyjdi na chodbu a vydej se doleva. Pak zahni doprava. Dostaneš se do chodby, kde uvidíš dvoje dveře. Ty pravé vedou k Abrianně. Vrať se na pokoj než odbije čtvrtá hodina.

Na levé straně chodby před tvým pokojem leží na stole skartovačka papíru. Dopis do ní vhoď. Nesmí ho nikdo najít. Kamery v tvém pokoji jsou vypnuté, o to jsem se postaral.

A dávej pozor, všude tu jsou doktoři. Nemůžu s tebou jít, něco už mám.

Modroočko.

Hodila jsem dopis na zem a odfrkla si. Fakt díky Modroočko. Promnula jsem si oči a vylezla zpod deky.

„Takže kamery jsou vypnuté?" Rozhlédla jsem se kolem a pohlédla na místo, kde jsem ještě před chvílí ležela. Na bílých dlaždičkách se leskly kapky mých slz.
Ulevilo se mi. Nikdo mě neviděl v mé slabé chvíli.
Má tehdejší radost, kterou ve mně vždy Modroočko spouštěl, pominula. Jediné, na co jsem mohla myslet, bylo to, že mi také lhal.
Mohl mi říct, co se stalo. I kdyby se něco zvrtlo, přežila bych to. Hlavně, aby mi nelhali. Bouchla jsem pěstí do bíle se lesknoucích dlaždiček a zadívala se na stěnu, kde se vyjímal hnědý obtisk. Ten, který jsem vytvořila první den, kdy jsem se tu ocitla.
Kolik dní už uplynulo? Sedm?
Zkoušela jsem je spočítat na prstech, orientujíce se podle zkoušek séra, ale nemohla jsem se dopočítat. Dny se mi smývaly do sebe. Nepamatovala jsem si, kolik dní jsem prožila v bezvědomí a kolik v bdělém stavu. Dokonce jsem neměla ani vzpomínky na to, že bych jedla. Přimhouřila jsem oči a pohlédla na kapačku u mé postele.
„Krmíte mě nitrožilně?" zhnusila jsem se a zaťala ruce v pěst. V kapačce visel plastový pytlík. Byl lehce zkroucený. Asi od toho, jak v něm dříve byla nějaká tekutina.

Sklonila jsem hlavu a prohlédla si své tělo. Opět mě má průhledná pokožka vyděsila. Nemohla jsem si na to zvyknout.

Posadila jsem se na postel a se zaťatými zuby si prohlížela svou průhlednou ruku. Mé kosti byly viditelné až po rameno. Ohnula jsem zápěstí dolů. Mé žíly se napnuly a několik kostí se pohnulo. Otočila jsem ruku a položila ji na peřinu. Když jsem byla malá, hrozně mě fascinovalo, jak se kosti v rukou hýbou. Pokaždé, když jsem nějakým prstem pohnula, kůže na ruce se napínala podle mého hýbání s prstem. I teď jsem tím byla unešená. Zvedla jsme ukazováček a pozorovala, jak se kost v mé ruce pohnula a hýbala s průhlednou kůží u lokte.

Zasmála jsem se a vzápětí si přiložila ruku na pusu.

„Co to děláš? To není vtipný," napomenula jsem sama sebe naštvaným hlasem. Nejradši bych si dala facku. Zakroutila jsem hlavou a pohlédla na hodiny. Mé srdce se sevřelo. Ukazovaly přesně za deset minut dvě. Rozhlédla jsme se kolem. Strach z kamer ze mě nevymizel, ani když jsem věděla, že jsou vypnuté. Kousek mého já se stále bál, že mě sledují a že na mě přijdou.