Oční kontakt

Záchvěvy života

Když se Harry probudil, byla už tma. Na záda mu bylo trochu chladno, zepředu ho hřál Draco. Jako při každém probuzení ho bodlo u srdce, když spatřil bezvládné tělo. Draco byl bezvládný, nikoliv bezvědomý. Projevy jeho jasné mysli se draly prostřednictvím Correlatia přímo do Harryho vědomí. Zdálo se, že Draco se cítí dobře. Harry se na něj usmál. Záblesk pravého oka. Políbil ho lehce na rty. Záplava emocí. Přitiskl se k němu.

„Nemáš hlad?"

Chvilku se domlouvali, než mu Harry přinesl jablečný lektvar. Uvědomil si, že sám nemá co jíst. Na to nějak nepomyslel. Nechtělo se mu nechávat Draca samotného, a tak se rozhodl povečeřet spolu s ním jablečný lektvar.

„Na zdraví, Draco!"

Cítil záchvěv smíchu a rozesmál se také. Všechno bylo jednodušší, když byla tma a neviděl přítelovo nehybné tělo. Vnímal jeho emoce, záblesky v jeho očích, dotýkal se teplé kůže. V okně nad nimi bylo vidět hvězdnou oblohu. Harry otevřel okno a povytáhl Draca blíž, aby se mohl dívat. Nepotřeboval se ptát, jestli tu nádheru vidí. Vlny emocí, v nichž se mísilo dojetí a okouzlení, něžně dorážely na jeho vlastní duši. Zahřívali se navzájem. Harry jemně přejížděl prsty přes Dracovy rty, hrál si s jeho obličejem, který mu připadal tak přitažlivý, tahal ho za vlasy, jako by hledal každý záchvěv života.

„Chtěl bych zůstat takhle s tebou navždycky," zašeptal. Příval emocí, který mu byl odpovědí, byl tak intenzivní, že se Harry na okamžik musel odpojit z Correlatia. A potom plakal. Draco také, ale jen v duši. Harry musel prolít i Dracovy slzy.

---

Opět se probudil na Dracově hrudníku. Kolik mohlo být hodin? Už byl dávno den, slunce bylo vysoko na obloze. Měli se vrátit ke svatému Mungovi. Harry se napojil na Dracovy pocity. Mírná nervozita, smutek, strach. Proč?

„Dobré ráno, Draco."

Pozdrav pravého oka. Záplava obav. Čeho se bojíš? Jsem tu s tebou, ochráním tě. Harry vstal z postele a šel pro snídani. Poslední čokoládový lektvar. Čistící kouzlo. Negativní emoce se stupňovaly. Harrymu to došlo. Jeho host nechce odejít.

Něžně ho pohladil po vlasech. „Chceš tu zůstat se mnou?"

Důrazný záblesk pravého oka.

„Ani já nechci, abys odešel. Zůstaneme tady spolu, ty a já, já dlouho budeme chtít."

Harry zavolal sovu a odeslal dopis do nemocnice svatého Munga, v němž oznamoval, že prodlouží Dracův pobyt u sebe doma. Možná mu vedení nemocnice nevyhoví, ale to mu bylo momentálně jedno. Jediné, na čem záleží, je Draco.

Objednal další lektvary, rovnou zásobu na celý týden, nějaké jídlo. Pak odpojil celou jejich domácnost od vnějšího světa. Absolutně. Nikdo se k nim už nedostane.

Dny byly jeden jako druhý. Nádherné. Zoufalé. Zmatené. Den střídal noc, ale spánek přicházel v různou dobu, kdyby nebylo slunečního a měsíčního svitu, nerozpoznal by, kdy je čas bdít a kdy je čas spát. Celé dny byl s Dracem. Povídali si. Museli si toho tolik říct! Začít znovu, od začátku. Setkání v obchodě madam Malkinové. Vyděšený malý Draco, toužící získat přátelství Harryho Pottera. Jak se vlastně získává přátelství? Snažil se jednat jako jeho otec, protože ho v té době bezmezně obdivoval. Není divu, že od sebe Harryho odehnal. Neplač, Draco, Harry je tady s tebou, už neodejde.

Famfrpál. Kolikrát proti sobě hráli a nenáviděli jeden druhého až k smrti? Na tom už nezáleží, teď milují jeden druhého až k smrti, jen o tom ještě nevědí... Harry mluvil a mluvil a Draco mu odpovídal svými emocemi. Smutek, odplavit slzy, zoufalství. Blízkost. Harry znal už skoro každé zákoutí Dracova těla kromě nejintimnějších míst. Masíroval mu záda a utápěl se v slasti, kterou Draco cítil. Už věděl, kde je Draco nejcitlivější, po slepu poznal každou část jeho těla, které začínal zbožňovat.

Smáli se spolu, když se trošičku přiopili hříšně drahým vínem, které Harry objednal, aby Draco nemusel pít ohnivou whisky od Prasečí hlavy.

Přemýšleli spolu nad různými filosofickými problémy, o nichž by Draco nikdy neřekl, že se honí Nebelvírovi hlavou.

Zkoušeli společně kouzlit – Dracovi se podařilo stínovou magií napojit na Harryho hůlku a vyzkoušel několik jednodušších kouzel jako Lumos a Tempus. A potom... potom Draco dokázal, že z Harryho hůlky vyrostla malá červená růže a Harry byl ztracen. Už nepřemýšlel, jestli Draca miluje dost na to, aby dokázal splnit svůj úkol. Teď nechtěl Draca opustit, nechtěl umřít v náručí mozkomora, jen ještě jeden den, jednu hodinu, jednu minutu v blízkosti svého milovaného... Dravě ho líbal a možná nevědomky se dotkl zapovězených míst. Ta bolest, když pocítil Dracovu touhu přes Correlatio a jeho tělo pod ním zůstalo bez odezvy, ta nakonec rozhodla. Pohladil Dracovu tvář a vytáhl pergamen.

„Profesore, jsem připraven splnit svůj úkol."

Vzápětí přistála na stolku před ním lahvička s lektvarem Felix Felicis.

„Hodně štěstí, Harry."

Tohle bude poněkud dramatický příběh. Pokud chcete něco odlehčenějšího, píšu letní drabbles Studijní pobyt (scorbus + drarry).