Fedraibow-elf princess ✔

25.Prázdnota

Ležela jsem na nějaké podložce. Něco mě bodlo do levé ruky. Chtěla jsem to odehnat, ale nešlo to. Nemohla jsem ničím pohnout. Ucítila jsem mírný tlak na levé ruce, tam kde bylo před chvílí to bodnutí. Bylo to jako by tam byl obří komár, který ze mě chtěl vypumpovat veškerou krev v těle. S tím rozdílem, že komára můžu odehnat. Teď jsem nemohla dělat nic. Chtěla jsem křičet, ale nešlo to. Mohla jsem jen nečinně přihlížet jak umírám. Znovu jsem upadla do bezvědomí...

V mé levé ruce jsem ucítila chlad. Ucítila jsem neznatelné bodnutí a chlad se objevil i na pravé ruce. Pokračovalo to na pravé a levé noze. Pak už mě nic nebodalo. Chlad se však šířil po celém těle. Tam kde se rozšířil to hrozně studilo. Bylo to takový to, že jsi tak zmrzlý, že už ti je teplo a pálí to. Už byl skoro všude. Zbývalo poslední místo. Srdce. Chlad pomalu útočil na ten poslední orgán, který ještě nezmrznul. Byl to jediný orgán, který ještě nebyl studený jako led a zároveň nepálil jako oheň. Chlad se pomalu zařezával i do srdce. Už bylo pohlcené celé a já jsem měla nutkání vykřiknout, ale nešlo to. Stále jsem nemohla ničím pohnout. Nemohla jsem dělat nic. Náhle však chlad ustoupil. Myslela jsem, že už jsem se toho zbavila a konečně můžu v klidu umřít. Čekala jsem na poslední vteřinu svého života, kde se mi promítne celý život. Čekala jsem a čekala, ale stále nic nepřicházelo. Bylo to ještě horší než ten chlad. Předtím jsem aspoň cítila něco. Měla jsem něco na co jsem se mohla zaměřit abych to zlumila. Teď jsem neměla nic, necítila jsem nic a nemohla jsem nic dělat. Byla jsem sama v nějaké prazdnotě. Neměla jsem na co se zaměřit. Pořád jsem však pevně věřila, že na konci mě čeká něco dobrého. Každá vteřina trvala tak desetkrát déle, než normálně. Přesto jsem však každou vteřinu trávila v představách toho co mě čeká. Jednou jsem si představovala nebe, ve kterém budu s Arwixem navždy. Po chvíli mi došlo, že s Arwixem tam nebudu, jelikož nezemřel. Svíral mě mučivý pocit, že už ho nikdy neuvidím. Přepadla mě prázdnota. Bylo to jako kdybych byla sama uprostřed nekonečné černo-šedé země. Země, která nikde neskončila. Bloudila jsem tam sama. Ta prázdnota mě pomalu zabíjela. Možná to bylo dobře. Aspoň už nebudu muset trávit život v téhle nicotě. Bylo to asi poprvé a naposledy, kdy jsem toužila po smrti. Několikrát jsem znovu upadla do bezvědomí.

Jednou mě probudil lehký dotek na místo, kde byly nejspíš mé rty. V tu chvíli jsem si uvědomila, že zase cítím ten chlad. Během sekundy jsem ho měla všude po těle. Tentokrát to však bylo jiné. Chlad pomalu od konečků prstů ustupoval. Trvalo to dlouho. Každá sekunda byla ještě stokrát delší, protože to hrozně pálilo. Pomalu se chlad stahoval do srdce. V jednu chvíli oba prohrávali. Chlad už byl jen v srdci a srdce soustřeďovalo veškerou energii aby se ještě chvíli udrželo. Až se v jeden moment ozvalo poslední 'bum'. Srdce naposledy poskočilo a pak vše společně s chladem ustalo. Myslela jsem že se zase objeví ta prázdnota a tak jsem chvíli čekala. Nepřicházela, tak jsem se pokusila otevřít oči.
Na teď pomyslela jsem si.
Tři, dva, jedna...
...Teď.
Otevřela jsem oči a v úžasu se podívala nad sebe.