Crazy people win!

Prolog.

Oba jsou tak trochu blázni.
Ptáte se proč?
Vy to nevidíte?
Jeden má hlavu obarvenou na zeleno, druhá na růžovo.
Pořád si myslíte, že jsou normální?
Je možné, že u zelené hlavy to byla sázka, ale i jemu se to zalíbilo a ponechal si takové vlasy.
A u ní? Jí se to prostě líbilo.
Nejvtipnější na tom všem je, že tihle dva se nikdy neviděli. Neznali se.
Ale jednoho dne se něco změnilo.
Možná, že to byl osud. Že je prostě chtěl osud dát dohromady.
Ale to osud ještě netušil, že se tihle dva nebudou mít rádi. Že jsou to úplně "odlišní lidé."
Ale jak "tak odlišní" lidé, mohou být vlastně tak stejní?

*****

Každý má život. Někteří, ho ale nedokážou žít naplno. I ta igelitka, co tam právě letí má někdy zajímavější život něž někteří. Teda, alespoň podle nich. Ale podívejte se na ni. Je tak volná. Celý dny si někde lítá a nikdo jí nic nepřikazuje. I ona ale vykonává nějakou službu. Musí mít v sobě těžký nákup. Ale i tak jí někdy závidím. Sice nevím proč, ale je to tak. Letí si a letí, až jí za chvíli srazí nějaký auto. Potom její život skončí.

Panebože! Co to zase melu?! Měla bych někdy zajít k psychiatrovi. Takhle to dopadá, když jedu ráno autobusem. Šla bych pěšky, ale jsem na to moc líná. Dobře líná až tak nejsem spíš jsem nestíhala. A popravdě? Budu ráda, když do školy vůbec přijedu včas. Do uší mi hrála písnička Close. Nenápadně jsem pokyvovala hlavou do rytmu. Můžu být ráda, že po ránu v autobuse moc lidí není. Všichni jezdí auty a nedají na starou dobrou hromadnou dopravu. I když slovo dobré není to, co vyjadřuje hromadnou dopravu. Většinou nemám nic proti starým lidem, ale v autobusech jsou nesnesitelní. Nepochopím je. Mají celý volný autobus, ale oni chtějí jen mé místo. A když si trošičku otevřu pusu, tak jsem hned nevychovaná. Opravdu to nepochopím. Je toho samozřejmě víc, ale nemám čas nad tím přemýšlet, jelikož vystupuji. Opatrně jsem vyšla ze žlutého autobusu a ocitla jsem se před školou. Povzdychla jsem si. Vykročila jsem a tím odstartovala další stejný den se stejnou třídou, stejnými učiteli a stejným učivem. Prostě další stejný den.

,,Už tě vidím růžová hlavo! Mně neutečeš!" slyšela jsem za sebou. S úsměvem jsem se otočila. ,,A tady je. Nejkrásnější a nejmilejší kamarádka," zasmála jsem se. ,,To jsem já," přišla ke mně a objala mě. ,,Doufám, že jsi připravená na dnešní lakrosový zápas," řekla nadšeně Lola. ,,Těším se na víkend. Přece jenom je dneska pátek," usoudila jsem. ,,Ale no tak. Bude tam Gale, Gale Reivit," řekla nadšeně. Protočila jsem na ní oči. ,,A taky tam bude Tyler a ostatní hráči," řekla jsem a otevřela svoji skříňku, ke které jsme konečně přišly. ,,Přestaň odbíhat od tématu Kari!" řekla uraženě a opřela se o skříňku vedle mě. Ano, moje nejlepší kamarádka mi říká Kari. Je to odvozeno od mého jména. Carrie. Ani upřímně si nepamatuji, jak došla k té přezdívce přišla. Ale chytlo se to. Lola není jediná, kdo mi tak říká. Určitě kdyby jste se zeptali některých lidí od nás ze školy, jak se doopravdy jmenuji, tak vám většina není schopna říct. Což je docela smutný. ,,Neodbíhám," zasmála jsem se a zaklapla skříňku. ,,Ale odbíháš," zasmála se. ,,To je jedno, radši pojď nebo přijdeme pozdě na hodinu literatury. A to nechceš," zasmála se a táhla mě směrem do učebny. Došly jsme tam těsně před zvoněním a sedly jsme si spolu do zadní lavice. Vytáhly jsme si učebnice a učení a po chvilce do třídy vešla i učitelka. Na pozdrav jsme se postavili a potom zase posadili. Toto gesto se mi vždy zdálo zbytečné, ale tak co už. Hned jak učitelka promluvila, jsem věděla, že nemá dobrou náladu, tak jsem ji radši přestala zcela vnímat.

A nevnímala jsem ani poslední hodinu jež byla fyzika. Tento předmět mi absolutně nic neříká, a proto jsem sledovala třídu. Bylo vidět, že skoro všichni, až na pár jedinců do kterých jsem patřila i já, sledovali co naše učitelka fyziky prezentovala na velkou tabuli. Po chvilce konečně zazvonilo a já si vzala věci a jako první vyšla ze třídy přímo do jídelny, kde mě čekal oběd.