Crazy people win!

°2°

,,Karino, co se to s tebou děje?" řekla Lola, když jsme byli ráno ve třídě a já se koukala zamilovaně do blba. Nedávala jsem pozor a jen přemýšlela nad Galem. Byla jsem mimo z té soboty. Celou neděli jsem nedělala nic jiného, než nad tím přemýšlela. Došla jsem k závěru, že se ho dnes zeptám. Lola mi zaluskala před očima a já se automaticky vrátila na zem. ,,Nic se neděje," zašeptala jsem. ,,Jo jasně," řekla ironicky. Zašklebila jsem se na ni. ,,Tak povídej," pobídla mě. Nadechla jsem se a spustila jsem. Nemělo smysl před Lolou něco tajit, protože ona byla taková, že všechno zjistila. Jakýmkoli způsobem. ,,Prostě jsem byla v sobotu s Galem venku," řekla jsem. ,,A?" zeptala se nadšeně Lola. ,,No a políbil mě," řekla jsem. Lola vypískla a všichni ve třídě se na ni s otrávenými obličeji podívali. Lola mě nadšeně objala. ,,A co chodíte spolu?" zeptala se. ,,No, já ani nevím," zašeptala jsem. ,,Jak nevíš?" řekla zmateně Lola a mírně nakrčila obočí. ,,Prostě nevím," odpověděla jsem. Zazvonilo a do třídy vešla učitelka. Začala opět nějaká nudná hodina.

Polední přestávka. Konečně. Není nic lepšího než si zajít do našeho koutu, kam většinou chodí lidi kouřit. Já ani Lola jsme nebyly výjimkou. Nekouřím často, ale někdy si cigarety prostě dám. A zrovna jsem měla jednu v puse a už jsem měla skoro dokouřeno. Byla jsem tu sama, což byl celkem nezvyk. Lola a ostatní šli na oběd. Dneska se mi moc jíst nechtělo, navíc jsem si ráno doma udělala oběd sebou. Tedy takový oběd neoběd. Zápalek od cigarety jsem odhodila a zadupala svou podrážkou. Vyšla jsem směrem ven ze školy s domněním, že půjdu za Lolou a ostatními. Šla jsem školním dvorem. Najednou si mě někdo zatáhl za roh naší školy. Lekla jsem se a narazila někomu do hrudi. Podívala jsem se na toho dotyčného. ,,Ahoj," pozdravil mě. Usmála jsem se na něj a malinko si odkašlala. ,,Celý den jsem tě neviděl," řekl a já přikývla. ,,Taky jsem tě neviděla," odpověděla jsem potichu. ,,Tak to by jsem měl udělat něco na pozdrav," řekl a na tváři se mu objevil úšklebek. Nahnul se ke mně a políbil mě. Po chvíli se odtáhl. ,,Ty jsi kouřila, že?" zasmál se. ,,Po dlouhé době," zasmála jsem se na zpět. ,,No jo, slušná holčička," řekl Gale a já vyprskla smíchy. Smáli jsme se až jsme se popadali za břicho. ,,Ach jo, ale to je teď jedno. Mám na tebe otázku, protože mě celkem mateš," řekla jsem už více v klidu. Gale mě pobídl kývnutím. ,,Chodíme spolu?" zeptala jsem se váhavě a podívala se na něj svým váhavým obličejem. Odjakživa jsem chtěla umět zvednout jedno obočí, ale v životě se mi to nepodařilo. Proto dělám tento obličej. Vždycky se snažím tam zvednout jedno obočí, avšak marně. Gale se zasmál. ,,Bereš to tak?" odpověděl otázkou. ,,Možná?" řekla jsem nejistě. ,,Možná určitě," odpověděl za mě a znovu mě políbil. ,,Kari miluju tě a ty to víš," řekl vážně. ,,Já tě taky miluju," řekla jsem a znovu ho políbila. ,,Už budu muset jít," řekla jsem a Gale mě pustil. ,,Dobře, uvidíme se později?" udělal psí pohled a já se zasmála. ,,Jistě," odpověděla jsem se smíchem a potom se otočila. Gale mě ale nenechal odejít a ještě mě objal zezadu a políbil mě. Potom jsme se oba vydali na jinou stranu.

Popadnou dech z toho všeho bylo pro mě nemožné. S Galem jsme oficiálně spolu a já nemohla pustit úsměv z mých rtů. Bylo to, jako kdyby mi ho tam přišpendlili a nehodlali ho sundat. Ani nemohli. Protože, kdyby to udělali, tak bych se stejně usmála. A smála bych se pořád. I ve spánku. Byla bych si jistá, že by se mi zdálo o něm. Bylo to, jako kdyby mi už na ničem jiném nezáleželo, jen na něm. Což nebyla pravda, protože jsem se zajímala o Lolu a kamarády a hlavně o svou rodinu. On ale najednou zapadl do tech věcí, na kterých mi záleží. Stal se velkou součástí mého života. Tou nezbytnou. Ani vůbec nevím, jestli to dává smysl.

Cesta nebyla dlouhá. Ale díky muzice byla kratší. V uších mi hrála klasická hudba. Přesněji písničky, které se hráli na klavír. Nějakým způsobem mě vždy taková hudba uklidnila. Mířila jsem do obchodního centra, kde moje tyrkysová hlava obědvala. Společně s ostatními. Mé nohy šli do rytmu. Podívala jsem se jestli se někdo dívá. Lidé kolem mě byli zaneprázdněni svými starostmi. Někteří spěchali do práce, jiní chodili se svými dětmi. Poté tu byli takový jedinci, jako já, co měli na uších sluchátka a ignorovali svět. Ale přece jenom. Svět se nedal ignorovat. Tyto lidé měli pořád něco na práci. I já. Jen prostě někdy potřebovali utéct. Alespoň na chvíli. A muzika - ať už byla jakákoli - jim to na chvíli umožnila. Muzika a jejich myšlenky. Samotné se mi někdy stávalo, že jsem šla a byla myšlenkami jinde. A že se mi to stávalo celkem často. Chodila jsem na místa a nevěděla jsem, jak jsem tam přišla. Samozřejmě to byli cesty, kterými jsem denně chodila. Nyní jsem ale šla a byla přítomná. Měli jsme štěstí, že naše škola byla kousíček od obchodního centra. Za několik minut jsem tu byla. Vešla jsem dovnitř a hned mě přivítal příjemný chlad, který vždy v obchodním centru byl. Byl skoro konec září, ale na to, že by měla být celkem zima, tak nebyla. Zdálo se mi, jako by se počasí zastavilo v létě a tam zůstalo akorát čas pokračoval. Zamířila jsem do zadní část obchodního centra, kde se nacházeli fast foody. Pro nás typické místo, kde jsme obědvali. Hlavně v sushi restauraci. Já i Lola milujeme sushi. Chodili jsme na něj celkem často. Došla jsem k zadní části a už jsem je mohla všechny slyšet. Smáli se. Lola, Tyler, Mike a Nina. Přibližovala jsem se k nim. ,,Růžová hlava je tu!" zakřičel Mike a všichni přítomní se na mě otočili. Protočila jsem očima. ,,Fakt díky Miku, taky tě ráda vidím," řekla jsem a začala se smát. ,,Připoj se k nám," řekla Lola a já tak učinila. Sundala jsem si svoji kabelku a sedla si k nim. Všichni měli nějaké sushi. Jen já musela vybočovat a vytáhla jsem si svůj domácí salát. Pustila jsem se do jídla.

Vždy jsme museli u jídla rozebrat všechno. A když myslím všechno, tak opravdu všechno. I můj vztah s Galem. Lola se neudržela. Jak jinak. Vlastně ani nemělo moc smysl něco tajit. Jak jsem už říkala, stejně by to zjistili. Milovala jsem tyto volné hodiny. Zvláště pro to, že jsme nemuseli být ve škole. Jako třeba na naší základní škole, kde jsme o volných hodinách nemohli domů. Drželi nás tam jako ve vězení. Díky bohu, že už jsem dva roky na střední. ,,No a, co děláte po škole?" zeptala se Nina. Všichni se na ni podívali. ,,No já asi nic," řekla Lola. ,,Já jedu za babičkou," řekl Tyler a všichni se začali smát. Jeho babička byla super. Vždycky nám upekla mnoho sušenek a mohli jsme na její chatě dělat párty. ,,Já asi taky nic, možná něco s Galem pokud tady Kari mi ho dnes neukradla," usmál se Mike. ,,Já asi nic. S Galem jsme na dnes nic neplánovali," zasmála jsem se a podívala se na Mika. ,,Dobře, tak co kdyby jsme šli někam do pryč?" zeptala se Nina a my všichni souhlasili. ,,Jako kam?" zeptal se Mike. ,,To nevím, nejspíš to vymyslíme zase random," pokrčila Nina rameny. Všichni jsme nad tím kývli hlavou.

***

Karinko, co děláš?

Přišla mi esemeska. Usmála jsem na na mobil. Gale mi prostě nemohl říkat Kari nebo Carrie. On si vždy musel vymyslet nějaké "divné" jméno. Byl v tomto úplně stejný jako já.

Galíčku jdu ven s partou, můžeš jít taky.

Odepsala jsem a položila mobil vedle sebe na postel. Za nedlouho mám být v parku, kde se mám sejít s ostatními. Avšak to by jsem nebyla já, kdyby jsem přišla včas. Rychle jsem se převlékala do něčeho přívětivého, protože jsem nechtěla chodit ven v sukni. Dala jsem si na sebe legíny a dlouhou mikinu. Přece jenom se od školy celkem ochladilo.

Tak dobře. Hádám, že mám přijít do parku.

Zapípal mi zase mobil a já se podívala na něj.

Ano.

Vyťukala jsem rychle a zase ho odložila. Podívala jsem se na sebe do zrcadla. Pokrčila jsem nad sebou rameny. Musela jsem uznat, že od doby, kdy jsem na střední jsem se změnila. Hodně jsem zhubla a vlastně nevím ani jak. Začala jsem se celkem méně malovat a víc se starala o svou pleť. A jako poslední bod jsem si udělala růžové vlasy. Bylo něco přemluvit mamku, ale nakonec se mi to povedlo. Lolina mamka je totiž kadeřnice a když šla na tyrkysovo Lola, tak jsem šla i já akorát na růžovo. Prostě jsme byli dva blázni na střední. Jsem ráda, že nás neodsoudili a vzali nás i přes naší bláznivost. Podívala jsem se na mobil. Do prdele, do prdele, do prdele. Za pět minut mám být tam. Rychle jsem popadla mobil a klíče, obula si své boty a odešla.

Koukám do mobilu a píšu Galeovi, že jsem za chvíli tam. Fakt nechápu, čím jsem se tak zdržela. Najednou cítím silnou ránu v rameni s následným pádem mého telefonu na zem. Vytřeštěně jsem se podívala před sebe. Přede mnou stál vysoký brunet s obarvenou zelenou hlavou. Díval se vytřeštěně na můj mobil. ,,Moc se omlouvám," zašeptal. ,,Proboha!" rozkřikla jsem se. ,,Jestli se mu něco stalo, tak mě máma zabije! Do prdele!" křičela jsem. Rychle jsem si k němu dřepla. ,,Moc se omlouvám. Není mu nic? Když tak zaplatím opravu. Moc se omlouvám neviděl jsem tě," panikařil. ,,To si piš, že zaplatíš opravu," prskla jsem. Zvedla jsem ho a otočila ho. Uff. Spadl mi kámen ze srdce. Nic mu není. ,,Máš štěstí," zašeptala jsem si pro sebe. ,,Ještě jednou se omlouvám," řekl. Postavila jsem se a podívala se mu do očí. ,,Máš takoví štěstí, kluku," bodla jsem ho do hrudi prstem a odešla. Avšak jsem pořád cítila jeho pohled upřený na mě.