Crazy people win!

°4°

Bylo to, jako kdyby mi někdo vysál duši. Koukala jsem do blba a přemýšlela. Nad čím? Sama nevím. Písničky puštěné a já jen seděla. A pak to přišlo. Ten čin. Ten důkaz. Důkaz, který dokazoval jak mi je. Že mě nemá nikdo rušit. Že chci být sama se svými písničkami. Že mi něco je. Začala jsem plakat. Jedna slza tekla za druhou jako když prší. Vypadalo to krásně, ale krásné to nebylo. Vypadalo to nevině, ale vinné to bylo až moc. Stékala voda a když jste byli malý, tak jste to vždy sledovali. U slz to bylo ale jinak. Když jste je viděli na někom, věděli jste, že v tom jsou emoce. Že tomu člověku něco je a že to není jen tak. A u mě to možná tak bylo. Já plakala z neznámých důvodů. Možná v tom důvod byla, ale ani já ho v něm neviděla. Prostě jsem jen měla špatný pocit, špatný den. Možná i špatné období. Ale na tom nezáleželo. Někdy jsou prostě dny, kdy nevíte proč brečíte, ale brečíte. Kluci tohle asi nepochopí. Proč? To taky nevím. Já toho nevím tolik. Možná jsem měla v sobě jen přebytečnou vodu a tak si tělo usmyslilo, že budu depresivní. Nejhorší bylo, že když jsem byla špatná nebo smutná, tak museli být i smutní všichni okolo mě. Na všechny jsem přenášela depresivní náladu a to mě štvalo. Nedokázala jsem se tvářit, že nejsem smutná. Že mi nic není. To já jsem nedokázala. A kdo jo, tak byl u mě obdivován. A jak to vlastně mohl někdo dokázat? Já mám v sobě tolik smutku od doby, co mi umřel otec. A že už je to pár dlouhých let. A divíte se mi? Žít bez otce je ta nejhorší věc. Věřte mi. Mám někdy prostě potřebu si zabrečet. A kdy jindy brečet než večer? Před spaním, kdy jsem měla celý vesmír přede mnou? Vytáhla jsem si sluchátka z uší a dala je vedle sebe na stolek. Přetočila jsem se na bok a usnula jsem.

***

Školní výlety byli něco, co mě bavilo. Dnes se rozdávali přihlášky. Hned, jak jsem ji dostala, tak jsem si ji přečetla. Jede se do New Yorku! Panebože, to musím jet! New York byl můj sen. Milovala jsem to město. Bylo to jedno z mála měst, co mě fascinovalo. Všechny ty vysoké budovy a anglicky mluvící lidé, byla to nádhera. A co bylo nejlepší, alespoň pro mě, bylo tolik místa na focení. Focení bylo něco, co mě naplňovalo. New York mi zanechával všechnu tu inspiraci na focení. Proto se tam musím podívat. Četla jsem dál. Zájezd bude stát deset tisíc korun. Co jsme čekali, že? Není to zas tak hodně, pokud poletíme. Vybírá se jen třicet lidí z celé školy. ,,Jen třicet lidí?" vypískla jsem potichu. ,,Ano, slečno Rude. Pojede jen třicet lidí z celé školy. Budou se vybírat jen ti, kteří nebudou mít žádný průšvih a budou se chovat slušně," řekl učitel. ,,To abychom začali," zasmál se Gale a všichni s ním.

Zazvonilo a my s Galem jsme okamžitě vystartovali ze třídy. ,,Musíme jet," prohlásila jsem. ,,To si piš," mrkl na mě Gale. Chytl mě kolem ramen a společně jsme si šli dát věci do skříňky.

U skříněk stála netrpělivě Lola. Došli jsme za ní. ,,Panebože," řekla hned ,, musíme jet," odřekla jsem za ní. Začali jsme se smát.

Celý den jsme neřešili nic jiného než New York. Sice jsme neměli cestu ještě jasnou, ale i tak jsme museli hned řešit, kam bychom šli, s kým bychom byli na pokoji, i když to bylo celkem zřejmé, a co si vezmeme sebou. Seděli jsme zrovna u "našeho" stolu ve školní jídelně. Byl to stůl, kam nesměl nikdo jiný kromě nás. Byl to takový ten "královský stůl". Zde sedávali ti nejznámější z naší školy. Tedy my. Sice jsme nebyli s Lolou nejznámější ve škole, ale i tak jsme tu seděli. Gale, jakožto kapitán tu měl největší právo sedět. Byl nejznámější na škole. Dále Mike a Nina. Nina byla typická královna školy. Byla to taková ta pinda pro někoho. Pro nás ne. Je to super holka, i když sem tam je nafrněná. Ale kdo není, že? Pak tu s námi občas sedával Tyler. Dnes tomu tak bylo. Po dlouhé době jsme zase seděli ve školní jídelně. Nechodívali jsme sem často. Moje mamka byla ale radši, když jsem sem zašla. Měla tak větší jistotu, ž se najím. Neříkám, že jsem nějaká anorektička, ale když hlad nemám, tak prostě hlad nemám. Proto to pro ní bylo lepší, když jsem byla na základce. Tam jsem oběd měla jistý. I když, co si budeme povídat, tak to nebylo o nic lepší. Tady vaří alespoň líp. Kdybych měla říct, kde na stupnici od totálního hnusu po nejlepší jídlo na světě, tak by to bylo někde na "alespoň se to dá jíst". ,,Ahoj," slyšela jsem hlas. Podívala jsem se před sebe na člověka, který mluvil. ,,Můžu si za vámi sednout?" zeptal se a já se zamračila. ,,Jasně," řekli Lola s Tylerem jednohlasně. Musela jsem se uchechtnout. Nathan se posadil vedle mě. Trochu jsem se posunula a protočila jsem oči. On se prostě musel přifařit. Ach bože. Podívala jsem se na Lolu a myslela, jak se mnou bude soucítit. Místo toho se na mě zeširoka usmála. Zrádkyně! Probodla jsem jí pohledem. Lola se začala smát. Všichni se na ni udiveně podívali. ,,Proč se směješ?" zeptal se Tyler. Lola jen mávla rukou. Probodávala jsem jí pohledem čím dál tím víc. ,,Co se děje Kari?" zeptal se Gale a položil mi ruku na stehno. Podívala jsem se na něj. ,,Kari? Co je to za přezdívku?" zeptal se Nathan vedle mě. ,,Máš s tím nějakej problém?" prskla jsem po něm. ,,Ne, v pohodě. Jen jsem se zeptal," řekl pobaveně a zvedl ruce na svoji obranu. ,,Tak se příště do toho nepleť," prskla jsem znovu. ,,Proč jsi tak hnusná Kari?" zeptal se Tyler. ,,Ty se do toho taky prosím nepleť," řekla jsem a podívala se na Tylera. ,,Dobře, ale příště nebuď taková," řekl a usmál se na mě. Úsměv jsem mu opětovala. Měla jsem za toto Tylera ráda. Mohla jsem na něj být sebevíc hnusná a on ne mě hnusný nebyl nikdy. Obdivovala jsem ho. Vždycky, když jsem byla smutná, nebo mi něco bylo, tak musel zjistit, co mi je. Je pravda, že jsme nebyli nějak velcí kamarádi, ale i tak jsem ho obdivovala. Samozřejmě, že Lola byla taky taková. Zdálo se mi, že se k sobě krásně hodí. Lola byla ale paličatá a nedala si říct. I když si myslím, že si v té její hlavě nechala říct. Ale to ví jen Lola. Mě to říct nechtěla.

Došla jsem domů a hned šla do svého pokoje. Mamka byla ještě v práci. Já hned sebou hodila na postel a zapnula si notebook. Sundala jsem ze sebe mikinu a převlékla se do domácího. Notebook se zapnul a já hned najela na známou stránku Facebook. 1 žádost o přátelství. Rozklikla jsem jí a podívala se, jaký arab si mě chce zase přidat. Nathan Grem. Proč si mě chce přidat? Najela jsem na jeho profil. Už si ho přidalo několik lidí z naší školy. I když nechtěně, tak i tak jsem klikla na tlačítko přijmout. Dále jsem projížděla jeho profil. Dělala jsem to takhle s každým, koho jsem si nově přidala. Je to taková moje tradice. Viděla jsem oznámení, že mi Nathan liknul profilovou fotku. Podívala jsem se na ni. Byla jsem tam jen já s mojí růžovou hlavou. Fotili jsme to s Lolou. Byl to super den. Lola má velice podobnou. Zavřela jsem okno s mojí fotkou a projížděla facebook. Najednou mi přišla zpráva. Od koho jiného než od Nathana.

Nechceš zakopat válečnou sekeru? Psal.

A proč bych měla? Zeptala jsem se. Neměla jsem důvod ji zakopat.

Prosím Carrie. Napsal. Nikdo mi nepsal Carrie. Nikdo mě tak neoslovoval. Usmála jsem se. Bylo to celkem milý.

Vlastně jsem ani nevěděl, že se jmenuješ Carrie. Pokračoval.

To neví hodně lidí. Napsala jsem.

Promiň, že jsem se dneska tak blbě zeptal.

V pohodě. Alespoň už víš, proč.

Vlastně ani nevím. Je to proto, že máš ráda to koření?

Hahaha. Ne. Je to odvozeno od mého jména. Musela jsem se tomu zasmát.

To je super. Už vím, jak si tě přejmenuju na FB. :D Jen to ne.

Uživatel Nathan Grem změnil(a) vaši přezdívku na Milovnice Koření.

Děláš si srandu? Napsala jsem.

No co, je to cool. Odespal se samými vysmátými smajlíky.

Však neboj, taky si změním tvojí přezdívku jednou. Napsala jsem a dala k tomu smajlíka ďábla.

Už se těším.

Ani nevím, jak dlouho jsme si psali. Byla to ale zábava. Dost jsme se nasmáli. Uznávám, že není tak špatný. Je docela milý a máme toho docela hodně společného.

A nechceš jít někdy ven? Zeptal se.

Klidně. Odepsala jsem s úsměvem.

Konverzace pak už skončila po chvíli. Bylo docela dost hodin. Když myslím docela dost, tak myslím sakra hodně. Bylo půl jedné a já si celý den spala s Nathanem. Samozřejmě i s Lolou a Galem. Ale nejvíc s ním. Nechápu to. Nejdřív ho nenávidím, což jinak pořád dělám trošičku, a pak si s ním normálně píšu. Asi nejsem tak nenávistný člověk. Rozhodla jsem se zavřít notebook a jít už spát. Přece jenom, nechtěla jsem být úplně unavená ve škole. Zítra, vlastně už dneska, byla středa a to byl den, kdy jsme psali co nejvíce testů. Co vím, tak dneska ani ne. Ale místo přemýšlení, jestli něco píšeme nebo ne, jsem se šla vysprchovat a pak už šla spát. Dopsala jsem jen všem na facebooku, že jdu spát a opravdu i tak učinila. A dokonce i bez přemýšlení nad celým vesmírem a hlavně nad Galem a samotným Nathanem.

***

Kapitola vyšla už dnes. Super že? :D
Zítra tedy kapitola nevyjde.
Doufám, že se kapitolka líbila. Konečně tu máte Honzu :) 

To bude ode mě vše a ahoj :)

Alli