Crazy people win!

°11°

Rána pro mě jsou něco, jako moje noční můra. Připadám si jako sova. Ano, sova. Jsou to noční zvířata. Sice si jako zvíře nepřipadám, ale noční jsem až až. Vážně. Všechny úkoly a ostatně všechny důležité věci dělám večer. Nebo dokonce i v noci. I přes všechnu nechuť, kterou jsem dala najevo všem v mém pokoji, jsem vstala. Kluci i Lola už byli v pohybu, ale já, pořád neschopna reagovat na světlo, seděla a koukala do blba. Musela jsem vypadat asi hodně děsivě, protože mě Nathan s Tylerem sledovali s vytřeštěnýma očima. ,,Jsi v pořádku?" zeptal se Nathan. Koukla jsem se na něj a přikývla. ,,Vypadala jsi děsivě," řekl a já se uchechtla. ,,To je ale kompliment po ránu," řekla jsem s chraplavým hlasem. Nathan se zasmál. ,,Víš, že jsem to tak nemyslel." 

Milovala jsem jedinou věc na hotelech. Snídaně. Proč? Protože snídaně v hotelu, jsou prostě nejlepší. A za tím si budu stát. Co se týkalo New Yorku, byli tu ohromné snídaně. Několik stolů, které obsahovali jenom jídlo. Pravda, že já po ránu moc nesním, ale dát si takové vajíčka a k tomu pomerančový džus..myslím, že pro mě ráj. Já si dnes vzala jen malou, skvěle upečenou, bagetu a k tomu cappuccino. Sedla jsem si k jednomu stolu, kde že seděli ostatní. Nathan se na mě zatvářil divně. ,,To si děláš srandu, Kari?" zeptal se. ,,Co?" zeptala jsem se a nevěděla, co se děje. ,,To je všechno, co budeš jíst?" ukázal prstem na malou bagetu. Podívala jsem se na něj a přikývla. ,,Jsi blázen? Snídaně je základ. Běž si vzít víc!" řekl a já se zamračila. ,,Jsi snad moje máma?" zeptala jsem se ukřivděně. ,,Ano!" řekl. Lola a Tyler se zasmáli. ,,Ne!" řekla jsem s důrazem. ,,Běž, nebo tě tam k tomu stolu dokopu!" řekl. Odfrkla jsem si a postavila se. ,,Nenávidím tě!" zakřičela jsem od stolu. ,,Jsi si tím jistá?" uchechtl se. Jasně, že jsem si tím jistá nebyla. Měla jsem ho ráda. Vzala jsem si od stolu ještě vajíčka, aby Nathan neřekl. Vrátila jsem se ke stolu a Nathan se vítězoslavně usmál. Sedla jsem si vedle něj a začala pomalu jíst. Když myslím pomalu, tak myslím opravdu pomalu. Když jsem snědla všechno, co jsem měla na talíři, tak jsem si oddechla. Chutnalo mi, neříkám, že ne, ale bylo toho moc. Místo toho, aby mi bylo špatně z toho, že jsem nejedla, tak mi bylo špatně z toho, že jsem se přejedla. Super.  

Po snídani jsme se přesunuli na pokoj, kde jsme si sbalili nejpotřebnější věci a šli na malou procházku. Dnešní program byl takový nic moc. Večer jsme se měli jít všichni podívat na Time Square. Náš cíl pro teď byl jen malý. Chtěli jsme si to tu obhlédnout, aby jsme zjistili, kam zajít pro jídlo, jestli tu jsou nějaké obchody s oblečením a kosmetikou a jestli tu není místo na focení pro Nathana. Každý obor, který tu byl, tak měl nějaký úkol. My s Lolou jsme měli za úkol sestrojit nějaký outfit a potom ho nafotit. Tyler měl za úkol namalovat krajinu. Nathan měl za úkol fotit. Co možno nejvíce. Proto jsme se vydali ven a šli hledat místa, kde by se dalo fotit. V New Yorku jsme se ani jeden nevyznali a proto naše cesta vypadala celkem zajímavě. Lola a já jsme měli navíc špatný orientační smysl. Což byla ještě větší sranda. Vyšli jsme z hotelu a vydali se někam neznámo kam. 

Chodili jsme a kochali se New Yorkem. Tou, řekla bych, více zapadlou částí New Yorku. Byli tu vysoké budovy, ale kupodivu tu nebylo tolik lidí. ,,Lidi?" zeptal se Nathan s pohledem na nás. ,,Co kdyby jsme vylezli na nějakou tu budovu?" zakoukala jsem se na něj zajímavě. ,,Děláš si srandu?" zeptala se Lola. ,,Ne, bude sranda," řekl a já nemohla nesouhlasit. Lola a Tyler se moc netvářili. ,,My radši půjdeme někam jinam," řekl Tyler. Lola přikývla. ,,Dobře, tak mi dva se vydáme nahoru a uvidíme se večer?" zeptal se Nathan a Tyler přikývl. Lola a Tyler odešli a my se s Nathanem vydali nějakou zajímavou cestou nahoru.

Co jsem se divila, že se nám opravdu podařilo nahoru vylézt. Nebudu lhát, foukalo tu, ale bylo to oproti našemu malému městečku jiné. Krásnější. Klidnější, i když to bylo rozlehlejší město. Příjemnější, i když tu bylo slyšet hukot aut. Byl tu krásný výhled, i když jsme viděli jen budovy. Prostě to byla nádhera. Sedla jsem si na zem. Nathan se zasmál a začal fotit. Fotky výhledu, fotky mě, fotky všeho, co na střeše bylo. Po několika minutovém focení jsme si oba sedli na zem a zakoukali se. Co nechybělo, tak puštěná hudba. Začala jsem přemýšlet. Poslední dobou se vedle Nathana cítím dobře. Vždycky když jsem s ním, tak jsem byla šťastná. Líbil se mi. Jak vzhledově, tak povahově. Co bylo zvláštní, tak že byl úplně stejný jako já. Miloval dobrodružství a byl šílený. Měl rád focení a byl starostlivý. Byl prostě všechno, co jsem měla na klucích ráda. Byl můj ideál kluka. Nejspíše si Nathan všiml, že jsem nějak moc zamyšlená a tak do mě trošičku píchl prstem. Podívala jsem se na něj. ,,Jsi v pohodě?" zeptal se. Podívala jsem se zpět na město. ,,Chtěla bych být, jak v pohádce se šťastným koncem. Vždycky se líbají na neobvyklých místech s neobvyklým počasím a vždycky to skončí dobře. Prostě bych chtěla bych být v pohádce," vypadlo ze mě. Nechápu, jak mě to napadlo, ale nutila jsem se podívat na své boty. Nathan se vedle mě pohnul. ,,Sice tohle není pohádka, ale alespoň něco," řekl a zvedl mi hlavu. Nutil mě se mu podívat do očí. Do jeho modrých očí, které někdy vypadali šedě. Člověk by řekl, že jsou šedé, ale přece jen, když se by se zakoukal více, zjistil by, že jsou čistě modré. Koukal na mě s jeho klasickým malým úsměvem na rtech. Sice se někdy jeho úsměv rozšířil a tím ukázal i své bílé zuby, které měl dokonalé jen pro to, že na nich měl předtím rovnátka. Teď už je ale nemá. Svým pohledem těkal mezi mýma očima a mými rty. Najednou jsem to zase pocítila. Tu touhu. Tu touhu, kterou jsem nikdy předtím nepocítila. Touhu u které jsem myslela, že při něm nikdy neucítím. Věci se, ale mění. Stejně tak se měnili moje city. Pomalinku se ke mně nakláněl. Byl u mě tak blízko, že jsem cítila jeho dech na mých ústech. A pak to udělal. Jemně se dotkl mých rtů. Tak jemně, jako by se bál, že se rozpadnu. Nebo, že uteču. Že se mi to nebude líbit. Ale právě naopak. Líbilo se mi to až moc. Nechápu, jak jsem ho mohla někdy nenávidět. Milión motýlků se mi rozlétalo po břiše. Byl to dokonalý moment.