Crazy people win!

°15°

Předstírat, že se nic nestalo bylo kupodivu lehké. Bylo pár dnů po New Yorku a všechno se prakticky vrátilo do normálních kolejí. Jediné, co bylo opravdu divné, byli naše pohledy s Nathanem. Vždycky jsme se na sebe podívali a věděli to. Připomněli jsme si to všechno očima. Nikdo jiný si toho však naštěstí nevšiml. Vždycky jsem radši rychle uhnula pohledem. I když jsem věděla, že se na mě stále kouká. I přes to, že jsem cítila, jak mě svým pohledem propaluje, ale nešlo to jinak. Nemohla jsem si to připomínat. To co se stalo je už minulost. Je za tím čára. I když jsem si to nejspíš jen namlouvala. 

Sedět doma koukat do notebooku, mít zapnuté písničky a jen tak koukat na sociální sítě a nebo na nějaký film je pro mě ráj. Trávím tak skoro veškerý svůj čas. Hlavně, když je venku hnusně, jako právě dnes. Bylo počasí na draka. Proto jsem se rozhodla kouknout se na film. Udělat si k tomu kakao a nic neřešit. Našla jsem si nějaký film a začala se na něj koukat. Je pravda, že jsem za celý svůj život viděla hodně filmů, ale taky byli filmy, které jsem ještě nikdy neviděla. A nebyli to jen ty filmy, které skoro nikdo nezná, ale právě to byli i filmy, které znal každý. Tak třeba nikdy jsem neviděla Star Wars. Nějak mě to ani neláká. Star Wars ale nebyl film na který jsem se dneska dívala. Zapnula jsem si Černou labuť. Byl to jeden z mých nejoblíbenějších filmů. Uvelebila jsem se a koukala na film. 

Na dvě hodiny jsem úplně přestala vnímat. Nevím, jestli to bylo dobře nebo ne. Určitě jsem měla na práci důležitější věci, ale prokrastinace je prokrastinace. Po dvou hodinách koukání se na film a průběžným psaní si s ostatními jsem se rozhodla něco dělat. Ale jelikož dnes nikdo nemohl, protože Lola byla s Tylerem, Gale se prý musel učit a Nina měla taky něco v plánu, tak jsem se rozhodla jít sama. Přemýšlela jsem kam půjdu. Hned jako první místo mě napadla vyhlídka. Druhé místo, které mě napadlo bylo to místo, kam jsme šli s Nathanem. A jelikož se mi na  vyhlídku moc nechtělo, tak jsem zvolila druhou možnost. Oblékla jsem se, lehce se namalovala a rozčesala jsem si své vlasy. Před odchodem jsem se na sebe ještě koukla do zrcadla. Sice jsem dneska nebyla nějaká velká kráska, ale i tak jsem se na sebe usmála. Vyšla jsem z domu a zabouchla za sebou dveře. Konečně jsem se nadechla čerstvého vzduchu. Dala jsem si na uši sluchátka a vyšla jsem směrem do neznáma. 

Při poslechu písniček se vám vždy vybaví nějaké určité momenty. Ať jsou šťastné nebo smutné jsou tam. Dnes byli na seznamu ty smutné. Začala jsem vzpomínat na New York. Do uší mi začala hrát písnička Find my way back to you. Kliše. Zaposlouchala jsem se do textu. Seděla jsem již na zemi a koukala před sebe na město. Vzpomínala jsem. Na tu noc než jsme jeli, na ten let, jak jsem se bála. Jak jsem držela Nathana za ruku a koukala se do jeho modrých očí. Jak jsem usnula Nathanovi na rameni, jak mě Nathan jako moje máma seřval za to, že jsem si nedala velkou snídani a že jsem nechtěla jíst. Na naše procházky městem. Na tu chvíli na střeše, kde jsem si všechno uvědomila tím polibkem. Na to, jak jsme se spolu málem vyspali. Prostě na všechno. Bylo těžké na to nemyslet. Myslela jsem si, že to bude lehké. Nemyslet na to. Zapomenout, ale není. Čím víc, se mu snažím vyhýbat, tím víc ho vídávám. Tím víc na něj myslím. Začaly mi téct slzy. Nechtěla jsem mu ublížit, ale musela jsem. Milovala jsem ho, ale věděla jsem, že to nebylo správné. Byl tu Gale. Gale, kterého jsem milovala. Gale, který pro mě byl důležitý. Gale, který mi ani jednou za ten týden nenapsal. Najednou jsem si něco uvědomila. Že by měla Lola ohledně něj pravdu? Že by mě podvedl? Nechtěla jsem to věřit. Gale takový nebyl. Ale proč tedy nenapsal? Je možné že.. NE! Nebudu na to myslet. Zakoukala jsem se na to město. Bylo překrásné. A hlavně takhle v podvečerním čase, když už skoro zapadalo slunce. Povzdechla jsem si. Bylo neuvěřitelné, jak vám dokázal jeden člověk tak moc změnit život. Jak jste dokázali převrátit celý svůj život kvůli němu. Kvůli lásce. Dokázali jste pro něj udělat cokoli i kdyby šlo o život. Krásné bylo, když jste viděli, že to stejné by udělal i on pro vás. Obětoval by pro vás život. A to jen kvůli lásce. 

Už bylo kolem osmé večer, když jsem se vracela domů. Pořád jsem přemýšlela nad Nathanem, Galem, Lolou a Tylerem. Byl to jeden velký kolotoč myšlenek a nešlo z něj uniknout. Došla jsem domů a šla rovnou do mého pokoje, kde jsem si lehla na postel a zapnula notebook, kde - jako obvykle - jsem zapnula internet a všechny sociální sítě. Najela jsem na facebook. Měla jsem tam dvě zprávy a to od Loly, která mi psala kde jsem a od Gala, že mu chybím. Na obě jsem najela o odpověděla jim. Viděla jsem, že Nathan je online. Od New Yorku jsme si moc nepsali. Vlastně jsme si nepsali vůbec. Rozklikla jsem náš chat a začala jsem si číst naše zprávy. Musela jsem se nad tím smát. Bylo hezké takhle zavzpomínat a uvědomit si, že se všechno za tak krátkou dobu změnilo. Jak jsme se mohli my dva tak rychle změnit. Naše pocity k tomu druhému. Přeskočit tu nenávist a zamilovat se do sebe. Z nenávisti do přátelství. Z přátelství do zamilovanosti a teď? Jsme zase na začátku. Nebo si to oba jen myslíme?